Je 11. září, pět let poté, kdy začala „3. světová válka“. Tento termín pro tzv. válku proti terorismu není sdílený celosvětově, ale razí ho Newt Gingrich, bývalý mluvčí Domu reprezentantů (viz článek "Five Years After" v The Economist z 2.-8. září 2006). Jsme součástí světa, v němž se stále cosi děje, a to i bez našeho přispění. A čím více se děje, tím větší máme zkušenost bezmoci v moci dění světa a v moci údělu existence, do níž jsme byli hozeni. Jít životem a žít cestu s událostmi, na které nemáme vliv a které jsme nezpůsobili – události 11. září 2001 jako i pád letadla na Ukrajině před měsícem, intervence do Iráku v r. 2003, Mexická emigrace, následky Tsunami či hurikánu Katrina, jaderný program Iránu, manipulace genové technologie či koncert Madony v Sazka aréně letos v září etc. patří bez pochyby mezi ně.

Poznávám, jak jsem bezmocný vůči těmto jevům, akcím, událostem, které byly buď někým naplánovány, někým mnohem vlivnějším než já, nebo se udály jako kauzální následek přírodních zákonů. Jedinou moc, kterou mi v této bezmoci můj úděl pobytu ve světě ponechal, je reflexe. Ano, beru je na vědomí, trápím se nad nimi, přu se kvůli nim se ženou i přáteli, jsem kvůli nim disharmonický..., ale někdy i povznesený – dočtu-li se, že vědci jsou úspěšně na stopě léčby rakoviny prsu, že Česká republika vyhrála v hokeji se Švédskem, že Kofi Anan uspěl v misi v Bruselu přesvědčit Francii k dodržení smlouvy o počtu vojenských jednotek poslaných do jižního Libanonu, že Bob Dylan natočil úspěšnou desku etc. A při tom obrovském počtu událostí se předmětem mé reflexe stanou jen některé, jen ty, které mi řeknou na televizním kanálu, který poslouchám (Newshour with Jim Lehrer), ačkoliv na jiném bych se dozvěděl i jiné (Fox, CNN), jen ty, které mě oslovují (protože nečtu např. informace z Blesku, ale The Economist, The New York Review, The Jerusalem Report, The New Yorker, The Time), a jen ty, které stihnu reflektovat. To říkám jen proto, jelikož si uvědomuji, že při té bezmoci jsem ještě limitovaný časem, možnostmi příjmu informací, zájmu o témata a jejich výběru. Je-li to se mnou tak, jak se mohu podílet na jejich obnově, když de facto „nemohu“? A nemohu právě proto, že kromě své reflexe nemám jinou moc, jak se jich zmocnit. Je zmocnění-se-jich-reflexí jen a pouze můj svět, mé osvětí, nebo se nějak přelévá, nějak ovlivňuje, nějak „zahnutě“ působí na svět coby celek, na univerzum coby totální a komplexní množinu všech jevů, událostí a projevů, které mají nějaký smysl právě v tomto celku, ačkoliv se každá projevuje po svém a jakoby zvlášť? Jak se já, bezmocné individuum žijící ve světě a nemající nic než reflexi účastním proměny světa? A chce se to ode mě? A jak se „proviňuji“ vůči událostem, lidstvu, univerzu, Bohu a sobě, když je mi něco lhostejné? A má k proměně dojít? Je proměna realita, nutnost či jen fikce a ideál religiózního schématu? A jsem toho vůbec schopen, jsem na to vybaven, jsem toho práv z pozice své bezmoci a vzhledem k mé nedokonalosti, ba někdy i morální „vadnosti“?

Je 11. září, pět let po té, kdy věže WTC a zadní trakt Pentagonu byly zákeřně napadeny s cílem zabíjet, čím víc, tím líp. A co se stalo od té doby? Armády US a později i NATO začaly likvidovat vládu Talibanu a zahájily cílevědomou likvidaci sítě Al Kájdy, v níž částečně úspěly. V roce 2003 US napadlo Irák z důvodů, které se ukázaly či ukazují jako nefaktické (zbraně masového ničení, vazba na Al Kájdu), a vedou válku za neskutečných obětí na životech Američanů a Iráčanů, válku, jejíž smysl je zastřen nezdarem. Muslimové žijící v západních zemích rekrutují džihádisty, kteří plánují masové zabíjení kohokoliv, čím víc, tím líp ( v r. 2004 v Madridu, 2005 v Londýně, a bylo bych jich víc, nebýt pohotovosti Schotland Yardu v zatčení muslimů v srpnu t.r.), bezpečnostní opatření (odbavování na letištích, namátkové kontroly v dopravních prostředcích, odposlouchávání telefonních rozhovorů, monitorování měst – především v Anglii), jsou následky, které na nás mají dopad, ačkoliv nežijeme v ohnisku dění. Jsem a jsme do nich touto cestou vtaženi a musíme je reflektovat, přemýšlet o nich, adaptovat se, duševně vyrovnávat, zaujímat vůči nim postoj. Jsem a jsme zatáhnuti do dějů, které jsme nezpůsobili, které neřídíme, nekontrolujeme, neovlivňujeme. Ačkoliv spoluvytvářejí naši všednodennost, nepodílíme se na nich jako ti, kteří o jejích průběhu rozhodují, ale jako ti, jichž se týkají následky jejich průběhu. A ty jsou pro nás „bezmocné“ jiné v Čechách, v Americe, Anglii, Iráku či Izraleli.

V roce 1998 Usáma zveřejnil své prohlášení Světové muslimské fronty, v němž je tato věta: „Předpis zabíjet Američany a jejich spojence – civilisty i vojáky – je osobní povinnost pro každého muslima, který to může vykonat. A to v jakékoli zemi, v níž je to jen možné“ (Usáma Bin-Muhammad Bin-Ladin, World Islamic Front Statement) . Jak z pozice „bezmocného“, tváří tvář otevřenému povelu, s nímž se identifikují statisíce muslimů a milióny s ním sympatizují, vstoupit do vztahu, vím-li, že za příhodných podmínek (třeba jako voják, lékař či novinář v Iráku) nebo náhody (co kdybych zrovna jel v metru v Londýně ten osudný červen před rokem?) bych se stal kýženým terčem vraždy? A jak v téže pozici jednat, když jsem se terčem zabití nestal nyní já, ale někdo jiný? Teoreticky jsem 11. září 2001 mohl zrovna být v WTC také. Vím, že každý den hynou stovky lídí na dálnicích a že teoreticky jsem v přímém ohrožení života kdykoliv, kdy se vydávám na silnici. Ale je tu rozdíl. Bin Ladinova Deklarace je vědomá, cílená, připravovaná vražda. Autonehoda není.

Ano, mám na mnoho způsobů, jako i mnoho praktikujících křesťanů, vyzkoušenou praxi modlitby, v této situaci přímluvné. A ta se liší podle případu. Reflexe následků spadnutí věží WTC a modlitba za oběti bude jiná než modlitba za úspěch genových manipulací nebo modlitba nad rakví přítele. Řeknu-li v jednom případě „Bože, utěš pozůstalé obětí, kteří zahynuli v pádu a troskách věží,“ ve druhém řeknu „Bože, způsob svou mocí, aby se vědecké týmy věnovaly výzkumu prospěšnému lidstvu, jenž poslouží k jeho ozdravení,“ a ve třetím „Bože, přijmi do své věčnosti duši tohoto člověka a připodobni k obrazu své slávy.“ Ale co jsem udělal? Jaksi pocitově jsem svou reflexí i účastí vstoupil do těchto jevů, dokonce jsem si i ulehčil, tak jako každý, kdo si zanaříká a vypláče se na rameni Boha, ale nakonec si musím přiznat, že veškerou zodpovědnost a možnou akci jsem převedl na Boha. Čemu se tedy podobám? Dítěti. Nikoliv svou důvěrou, ale svou bezmocí. Já pláču, Bůh jedná – je toto postoj, který se ode mě, od občana pobytu ve světě před tváří Boha, či jinak řečeno, nasměrovaného k Bytí, chce? Buď jak buď, faktem je, že kromě fňukání v modlitbě jsem ze své moci, síly, talentů, času a potence neudělal NIC.

Ve své pozici Čechoameričana žijícího v New Yorku reflektuji tento boj islámu se západní civilizací obecně (rozlišuji mezi islámem Hamasu, Hizbaláhu a převažující tendenci ši'a islámu v Iránu) a boj Al Kájdy s Amerikou a „sionisty“ konkrétně v bezpečném ústraní. A ve své pozici „bezmocného“ a zajištěného zjišťuji, že kromě reflexe (shromažďování informací a analyzování) a veřejné podpory (viz tento článek) těch mocných, kteří špinavou práci „dealkaidizace“ tváří v tvář nenávisti, jejímž nejčitelnějším poselstvím bylo 11. září 2001, nemám.

Autor je spolupracovník redakce v New Yorku. Další články autora na: www.jes.bloguje.cz.