Hlavním problémem dnešní morálky (a nejen dnešní) není formulace deontologických norem našeho chování, nespočívá v klasifikaci našich skutků na dobré a na ty špatné, neleží v nekončících diskuzích o masturbaci, nesoustřeďuje se na to, zda je pettig morálně dovolený či nikoli. Morálka by nás neměla v noci pronásledovat představami o tom, co to vlastně ti homosexuálové spolu dělají a jak je to asi nechutné. Ne, morálka by nás měla vzít za ruku a dovést k tomu, po čem nutně (z naší ontologické konstituce) toužíme: měla by nás dovést ke štěstí, domů (in patria, říkávali scholastikové).

Morálka by měla být naším průvodcem na cestě ke štěstí; měla by. Není. Důvody jsou jednak povahy teoretické (rezignace na celostní – bytostně řecký – aspekt etické reflexe o směřování lidského bytí), jednak historicky podmíněné (souvisí především s Tridentským koncilem a jeho prakticko-pastorálním důrazem na morálku). Morálka je vyčleněna z perspektivy Celku, přestává být filozofií (slovy Platóna, nenahlíží na člověka ze synoptické perspektivy celku), redukuje se na systém pouček a složitých, dnes nic neříkajících dělení.

Tuto alarmující situaci můžeme vidět až příliš často: tradiční manuály, jako je Summa theologie moralis od H. Noldina, se sice zmiňují o posledním cíli člověka, ale jen letmo a zahalují ho do technického scholastického slovníku, ve kterém se hlavní poselství zcela ztrácí. Následují mnohem rozsáhlejší pojednání o prostředcích k dosažení posledního cíle, morálním řádu, lidských aktech, zákonu. Teprve poté zcela nelogicky následuje pojednání o ctnostech vytržené z kontextu ontologie lidského bytí a jeho směřování k mravní dokonalosti a poslednímu cíli. Jiný užívaný manuál, Institutiones morales alfonsianae seu doctoris ecclesiae s. Alphonsi Mariae de Ligorio napsaný redemptoristou C. Marcem dokonce začíná rovnou pojednáním o svědomí a jeho typech, a kapitola věnovaná schématickému popisu ctností se nachází až po traktátech věnovaných zákonu, lidským aktům a hříchu (sic!). Hřích především? Podobné schéma kupodivu sleduje i tomista R. M. Dacík ve své Mravouce či Albert Beneš ve své Morální teologii, třebaže členění jeho speciální morálky je tomistické, tj. podle ctností (pozitivní morálka ctností), zatímco pro jezuitské manuály je charakteristické členění látky podle příkazů dekalogu (negativní morálka zákazů). Totéž můžeme bohužel konstatovat o Přehledu křesťanské etiky J. Skoblíka, který si zachovává jezuitské členění morálního tématu (víceméně odpovídající Marcovým Institutiones morales); jeho pojednání o ctnostech je zařazeno až po pojednání o hříchu, souvislost s celostním pohledem na člověka volícího poslední cíl svého snažení není vůbec zřetelná, ctnosti se zmiňují velmi schématicky a letmo.

Ani personalisticky založené etiky na tom nejsou o moc lépe. Zdůrazňují sice personální aspekt etické dimenze člověka, často ovšem na něj kladou (zcela nefilozoficky) příliš silný akcent, který jim zužuje perspektivu uvažování a někdy zcela vylučuje některé podstatné prvky celostního pohledu na lidské bytí v jeho směřování k poslednímu cíli, především aspekty ontologické. Například H. Rotter ve svém díle Osoba a etika celkem dobře nastiňuje základní aspekty personalistického přístupu k etice, věrohodnost ovšem ztrácí historicky nepřesnou charakterizací etiky Tomáše Akvinského a nakonec vůbec nedokáže správně uchopit pojem ctnosti v její ontologicko-morální dimenzi; i u něj problém smyslu morálky nakonec zůstává problémem, prakticky nedotčeným snad jen náznakem řešení.

Jsem přesvědčen, že morálka má smysl. A jsem přesvědčen, že pokud dokážeme její smysl dobře vyložit, morálka znovu ožije. Nejen že ožije, ale získáme tak interpretační klíč k osudu lidského bytí vrženého do tohoto světa, v jeho synoptické (celostní) dimenzi. Dnes mnozí zastánci etiky vidí onen klíč v aristotelsko-tomistickém pojetí morálky, nevím však o tom, že by někdo překladem či podrobnější studií tuto perspektivu zpřístupnil i českým čtenářům. Vynikající knihy jako S. Pinckaers, Les sources de la morale chrétienne (Sa méthode, son contenu, son historie) (Zdroje křesťanské morálky. Její metoda, obsah a dějiny), M. Rhonheimer, Natur als Grundlage der Moral (Přirozenost jako základ morálky), či studie Sophie Vanni Rovighi dodnes nikdo nepřeložil. Máme naštěstí k dispozici český překlad A. MacIntyra After Virtue. A Study in Moral Theory (název byl přeložen jako Ztráta ctnosti), ale toto jeho dílo zdaleka nedosahuje mistrovství pozdějšího díla Three Rival Versions of Moral Enquiry (Encyklopaedia, Genealogy and Tradition) (Tři konkurenční verze morálního zkou-mání. Encyklopedie, genealogie a tradice).

Morálka má smysl. Její smyl je ale ukrytý v samotných kořenech západní civilizace, v myšlení starověkých Hellénů. Pokusím se i čtenáře přesvědčit o tom, že morálka má smysl, a že se v zásadě skrývá v řeckém myšlení, třebaže si netroufám odhadnout, nakolik budu úspěšný; ostatně i mé myšlení je na cestě ke konečnému nahlížení věčné pravdy a jako takové plné omylů a nepřesností.

První krok musí ale směřovat k samotné esenci řeckého filozofického myšlení.

Titulek redakční. Autor je filosof - lektor  "internetové filosofické univerzity" Academia Bohemica . Článek je úvodním textem nově vznikající rubriky Filosofie a my.