Především je nutné říct, že fundamentalismus je pojem, který na sebe vztáhli sami křesťané. Internetový slovník Wikipedia fundamentalismus definuje jako „hnutí zdůrazňující přísné a doslovné zachovávání sady základních principů“ a hned jako první příklad uvádí hnutí uvnitř amerického protestantismu z počátku 20. století. Nešťastný spor mezi fundamentalisty a modernisty v presbyteriánské církvi překročil její hranice stejně jako náš pojem. Nejde už jen o konkrétní hnutí uvnitř křesťanství, nýbrž o postoj.

Tento postoj zdůrazňuje, že jeho nositel stojí na určitém základě, na kterém staví svůj světový názor a ze kterého vychází jeho etika. Tímto základem pak poměřuje pohled na svět a jednání jiných lidí. V případě protestantského křesťanství je základem doslovně chápaná Bible, ze které se odvozují základní články „biblické“ víry a etiky. Například učení o stvoření světa v šesti dnech, narození Ježíše Krista z panny, fyzickém vzkříšení z mrtvých nebo druhém příchodu stále patří mezi oblíbené lakmusové testy pravověrnosti. Podobně v oblasti morálky jsou to např. homosexuální chování nebo mimomanželská sexualita obecně.

Fundamentalistický postoj ale nespočívá v tom, čemu lidé věří. Každá myšlenková soustava vyžaduje nějaký základ či sadu předpokladů, které jsou zevnitř nedokazatelné. Racionalisté od Descarta dále staví na tezi, která by se ve skutečnosti mohla formulovat spíše „pochybuji, tedy jsem“, a z této teze pak vyrůstá stavba podobná pyramidě postavené špičkou dolů. Teistické myšlení zase nutně předpokládá existenci božství, pokud možno božství, které se zjevuje, abychom ho mohli alespoň zčásti poznávat. Tento předpoklad křesťané konkretizují ve víře v inspirovanost Písem Starého a Nového zákona, případně ve víře v tradici církve (o které se předpokládá, že ji Bůh nenechal napospas sobě samé). Fundamentalismus je spíš charakteristický tím, jak věří (ve vztahu k lidem a k pravdě) .

Fundamentalismus není myslitelný bez „těch druhých“, vůči nimž se vymezuje. Dvanáct svazků pod titulem The Fundamentals (Základy, 1910-1915), které daly hnutí jméno, vyjmenovává mnoho věcí považovaných za nepřátelské pravé víře – mezi jinými katolicismus (v originále Romanism), socialismus, moderní filozofii, ateismus, mormonismus, spiritualismus, ale především „liberální teologii“, která si svou kritickou metodou studia Písem vysloužila nejvíce polemických článků v této sérii. A podobně jako o padesát let starší Sylabus bludů od papeže Pia IX (1864) má za cíl identifikovat a vymýtit nepřátelské názory, jejichž nositelé jsou „zlovolní lidé“.

Dalším rysem je postoj k pravdě. Základy představují věci, o kterých se nediskutuje. Hledání pravdy se pak mezi protestantskými fundamentalisty omezuje na správné pochopení Písma a všechno, co tomu pochopení protiřečí, je blud, o kterém nelze vést dialog. Většina takových fundamentalistů také zdůrazňuje nutnost doslovného čtení Bible, které by mělo být zárukou onoho správného pochopení. I když hermeneutické problémy doslovného přístupu necháme stranou, je zjevné, že se zde zaměňuje místo víry a pravdy: z nositelů víry se stávají majitelé pravdy. Přitom právě pravda o Bohu je něco, co člověka nutně přesahuje. Ježíšova slova „já jsem ta pravda“ určitě nevystihne sebevíc komplexní kristologie a každá rozumná učebnice křesťanské teologie mluví o Božím sebesklonění, jehož vrcholným vyjádřením je tajemství Božího Vtělení, i o omezení lidského jazyka. To, čemu věříme, je tedy vždy do větší či menší míry zjednodušením pravdy, na jejíž vlastnictví si nemůžeme činit nárok. V této souvislosti definuje Tomáš Halík fundamentalismus jako dávání jednoduchých odpovědí na složité otázky.

Bohužel se fundamentalismus neomezuje jen na zjednodušené teologické formulace, ale spolu s pravdou si nárokuje i roli soudce, který ví, co je správné a co ne. Bolestná setkání lidí s nějakou formou křesťanského fundamentalismu se většinou netýkají teologických nuancí, nýbrž etických požadavků.

Raymond Franz, bývalý čelný představitel organizace svědků Jehovových, v knize Krize svědomí uvádí mnoho takových střetů. Najdeme zde případ řidiče nákladního auta, který jako pracovník soukromé společnosti měl zásobovat vojenskou základnu, a jeho duchovní řešili, zda si taková věc zasluhuje vyloučení ze společenství. Nebo příklad manželského páru, který „pěstoval jiné praktiky než prosté pohlavní spojení“ a byl za to vyloučen z rozhodnutí samotného ústředí organizace.

Čtenář může namítnout, že svědkové Jehovovi jsou extrémní sektou, stejně jako inkvizice byla extrémem v dějinách církve. Ale pro příklady nemusíme chodit do Spojených států nebo se vracet o staletí zpátky. V některých evangelikálních církvích na vyloučení stačí partnerství s nevěřícím člověkem a lidé otevřeně homosexuálně orientovaní se ve většině církví nevyskytují.

Většina náboženských systémů klade na své stoupence morální nároky a křesťanství v tom není výjimkou. Kromě Desatera lze z bible vyčíst mnoho dalších etických norem a problém lidského hříchu je z teologického hlediska hlavním důvodem Kristovy oběti, bez které je křesťanství nemyslitelné. Nechci bagatelizovat přesvědčení, že člověk je tvorem vnitřně náchylným ke zlému, ani potřebu božského zásahu, který dává naději, že změna k lepšímu je možná. Otázka, jak se člověk či společenství věřících dostane od vyznání „často hřeším myšlením, slovy i skutky...“ k odsouzení druhého člověka, je na delší úvahu. Nicméně na základě skutečnosti, že pro fundamentalistický postoj je příznačné přisvojení zjednodušené pravdy a často nesmiřitelný postoj domnělým či skutečným pokleskům druhých, troufnu si navrhnout tuto tezi:

Fundamentalista je ten, kdo miluje svou pravdu víc než svého bližního.

Autor je programátor a publicista.