Musím se přiznat, že jsem tvor zvídavý (asi proto jsem se taky dal na žurnalistiku), a tak se občas neovládnu a nahlédnu někomu přes rameno, abych se podíval, co si to čte. Před několika dny jsem takhle nahlédl do sešitu jedné dívce v trolejbuse. Hned mi bylo jasné, co čte: bylo to opakovaní na maturitu. Ihned jsem se pousmál, když jsem si vzpomněl na svoji přípravu na maturitu.

O své přípravě na maturitu se zde nemíním moc šířit, protože pak by mohl některý studentík či studentka argumentovat způsobem: "Ale Robert Němec se taky na maturitu skoro neučil a dostal samé jedničky." V tomto rozhodně nejsem příkladem a podle mne se učitelé u maturit spletli. I když to byla místy sranda.

Třeba na maturitu ze základů společenských věd jsem přicházel od "potítka" k učiteli s úsměvem od ucha k uchu.

"Ty sis vytáhl "křesťanství", že ano?" zeptal se mě můj učitel, který věděl, že o křesťanství něco víc vím.

"Ne," odpověděl jsem po pravdě. "Vytáhl jsem si scholastiku." Kromě toho jsem tam měl ještě inteligenci (to jsem musel umět perfektně, hlásil jsem se na psychologii) a ještě další dvě otázky.

Křesťanství jsem měl i v maturitě z českého jazyka. Jedna z otázek se totiž týkala české poezie po roce 1945. Vzhledem k tomu, že mé opakování na maturitu končilo u národního obrození a tuto část literatury jsem neměl moc načtenou, díval jsem bezmocně na seznam jmen, o kterých jsem měl vyprávět. Naštěstí mě moje čestinářka zachránila.

"Vyber si nějakého básníka a něco nám o něm pověz," pobídla mě. Mezi jmény byl naštěstí i známý katolický básník Jan Zahradníček. Ihned jsem spustil cosi o Popelce nazaretské, zmínil se o jeho uvěznění, vztazích s Demlem a podobně.

Křesťanství jsem nacpal i do maturity z dějepisu. Vytáhl jsem si "Osvícenectví v rakouské monarchii". Je to pitomá otázka a já navíc skončil s opakováním u křižáckých válek. Ihned jsem se ale zmínil o Tolerančním patentu, o tom jak Josef II. zrušil mnoho klášterů a jak byl vůbec proti Katolické církvi. A pak že se naše kultura nestojí na křesťanství! Jen do "New York and the Other Interesting Places in the USA" se mi nějak, kromě chrámu svatého Patrika, nepodařilo dostat křesťanství.

Můj přítel Robert Červinka, který nyní studuje v Izraeli na rabína, zase všude strkal židovství a judaismus. Jo, gympl, to bylo něco.

Na gymnáziu jsem byl celkem velký puritán a tajně jsem si přál, aby mnozí, co nevedli zrovna příkladný život, bídně skončili (kdybych je mohl rovnou upálit, bylo by to to pravé - samozřejmě, že si dělám legraci). Nestalo se tak a lidské životy se ubíraly všelijakou cestou.

Třeba kluk, co měl věčně samé čtyřky na vysvědčení a jednou málem propadl, se nedávno vytahoval v Mladé frontě DNES, jak se mu líbí studovat na zahraniční univerzitě a jak se těší až ho budou zaměstnávat nadnárodní koncerny. Nevěřte lidem, co něco prohlašují v médiích. Často je pozadí úplně jiné.

Jedna spolužačka zase byla Jedna Velká Láska s jedním spolužákem. Ač byla špičková účetní a uměla matematiku, nedostala se na Vysokou školu ekonomickou a šla jako au-pair do Anglie. První rok ještě se svým klukem na dálku chodila. V druhém roce se tam provdala. (Teď jsem si uvědomil, že by tak mohla skončit naše editorka zpráv Petra Pospíchalová. Ta jde taky jako au-pair příští rok do Anglie. Ale co, já bych jí to přál.)

Na gymnáziu také spolu začali chodit Petr a Veronika. Petr zůstal v Karlových Varech, Veronika šla do Plzně. Nicméně to spolu vydrželi a nyní již uvažují o svatbě.

O svatbě také uvažovali další dva moji přátelé. Dokonce měli i vlastní byt! Před měsícem se rozešli. To proto, že maminka onoho kluka si myslela, že jeho dívka pro něj není ta nejlepší. A on dal na její nátlak. Nyní toho lituje. Vzpomněl jsem si při tom na své oblíbené heslo: "V lásce, stejně jako v politice, děláme ty největší chyby v okamžiku, kdy se z nich už nedokážeme poučit."

A já? Měsíc po maturitě jsem při střetnutí s jedním lékařem-Američanem zjistil, že ač jsme se americkou literaturu probírali důkladně a rád ji čtu, zas tak moc o ní nevím. Vše, co jsem se naučil na gymnáziu se mi nějak hodilo. Přinejmenším rozumím aspoň trochu světu a dokáži se bavit o jeho tématu s molekulárním chemikem i kunsthistorikem. Pro vytváření a udržování vztahů je to strašně důležité.

Ale strašně zapomínám. Nyní už si nepamatuji, co jsem uměl před rokem na zajímavou zkoušku. Nemyslím si totiž, že člověk by měl učivo po zkoušce hned zapomenout. To je na nic. Měl by si uchovat a snažit se ho používat. Někdy je to těžké, ale dá se to. Aspoň pochopíme částečně tento svět.

Můj zpovědník mě nedávno uklidnil. Prohlížel jsem si totiž jeho obrovskou knihovnu, která je ještě větší než všechny moje knihovny.

"Kolik z toho jsi přečetl?" zeptal jsem se ho.

"Deset procent."