Nevím, zda Benedikt XVI. tuto encykliku úmyslně načasoval na začátek adventu; pokud je to náhoda, je to velmi šťastná náhoda, vždyť advent a naděje patří odedávna k sobě. Stačí se trochu zamyslet nad roráty. Vzpomínám si na vpravdě temný advent, doslova i přeneseně, protože pouliční osvětlení svítilo jen tu a tam, město bylo zahaleno do tmy a věci veřejné do normalizačního temna. Byla jsem ještě jednou nohou v dětství a osvětlená okna kostela mi cosi připomněla, snad to byla vzpomínka na babičku, na kouzelnou cestu do zimní Třebíče, nebo prostě jen na celý ten bezpečný svět mých prvních roků. Ta vzpomínka byla tak živá, že jsem vešla do kostela, jako bych se vracela domů. Rorate coeli desuper...rosu dejte nebesa shůry... Zaujaly mě neobvyklé, zvláštní nápěvy, nesnadné k zapamatování a přesto jsem je už určitě někdy někde musela slyšet, jako by tady se mnou byly odjakživa. Připadaly mi jako pramen čisté vody vyvěrající z těch nejhlubších hlubin země. Samozřejmě, neměla jsem ponětí o chorálu a jeho tropování, ale dovedla jsem si živě představit, že kdysi bývaly roráty časně ráno, vzpomínala jsem si na ty jejich melodie v té zvláštní hodině "mezi psem a vlkem", kdy tma couvá před nesmělým zimním sluncem. Tehdy jsem víru teprve nacházela, krůček za krůčkem, ale snad poprvé mi došlo, jak vypadá naděje: na obzoru svítá, noc ustupuje dni. Později, ve všech životních karambolech, kdy se mi zdálo všechno naprosto marné, se mi kdesi v mysli ozvaly rorátní melodie a táhly mě vzhůru, ze tmy, k úsvitu. Naděje totiž směřuje vertikálně a do budoucnosti, bližší či vzdálenější, důležité je, že nás vede ke světlu, ať už zítřejšího dne nebo vzdáleného obzoru, ke světlu věčnému. Jak píše Svatý Otec, máme naděje velké i malé a různého druhu, podle období našeho života. Ale ten, kdo nezná Boha, nemá víru, ten je ochuzen o Naději s velkým N. Naše běžné naděje mohou dojít nebo nedojít svého naplnění, ale i kdyby se všechny naplnily, bez víry by nakonec zůstalo prázdno - jak to vyslovil Karel Hynek Mácha: "to, co se Nic nazývá."

V životě jsem se dvakrát dostala do situace, kdy se mi víra zdála být iluzí, důvěra naivitou a naděje nedostatkem informací. A láska, která má všechno přetrvat, neskutečným snem, prasklou duhovou bublinou. Na zbožné útěchy a napomínání jsem reagovala přímo alergicky, zdály se mi úplně vedle, vzdálené reálnému prožívání snad tisíc světelných roků. Ale pokaždé mě oslovil někdo, kdo mi byl schopen ukázat světlo, ke kterému směřujeme. Poprvé i podruhé to byl kněz, kterému jsem důvěřovala, takže jsem se mohla opřít o jeho víru. Tehdy mi došlo, že víra a naděje jsou dvě strany téže mince.

O víře, naději a lásce bylo toho napsáno už mnoho. Je známo, že největší je láska a ta také nakonec jediná zůstane. Víra bude vystřídána poznáním a naděje se naplní. Ale dokud putujeme po této zemi, víra a naděje nás provázejí, abychom mohli dojít ke Světlu, do plnosti lásky. Vždycky jsem vnímala, že víra a naděje jsou těsně provázány, a proto mě zaujala věta encykliky: "Naděje“, je totiž ústředním slovem biblické víry až do té míry, že se v určitých pasážích slova „víra“ a „naděje“ jeví jako zaměnitelná.

Víra bývá definována různě, ale nejlépe ji vystihuje samotné slovo věřím - credo, které vzniklo z původního cor do - dávám srdce, to znamená důvěřuji, zcela se svěřuji - mám naději. Krásně to vyjadřuje jedna z mých nejmilejších písní Tvůrce mocný: I když někdy zarmucuje protivenství srdce mé, důvěra mě povzbuzuje, abych vzýval jméno Tvé...Když je nejhůř, Ty jsi nejblíž, naši lidskou bídu znáš, u Tebe je pomoc nejspíš, protože jsi Otec náš..."

Jsem vděčná za encykliku Spe salvi, znamená pro mě nečekaný a vzácný adventní dar. Můj letošní advent je zachráněn, teď mi už neproteče mezi prsty.

Autorka je lékařka