Přicházející rok jistě nebude uchráněn pokušení násilí, terorismu a válečných konfliktů, o čemž svědčí i atentát na opoziční vůdkyni Bhuttovou v Pákistánu v závěru minulého roku. První den nového roku kalendář připomněl den, který je od roku 1968 věnován úsilí za mír. Psát však o míru v našich geopolitických souvislostech, kdy mír byl transparentní frází komunistického režimu, je věcí nesnadnou. Přesto se jedná o hodnotu pozitivní, za kterou je třeba se postavit s odvahou a rozhodností.

Od roku 1968 ustanovil papež Pavel VI. 1. leden Mezinárodním dnem za mír, aby připomenul cestu, kterou se má celý následný rok ubírat. V tomto roce papež Pavel VI. promlouval ke světu těmito slovy: „Mír je v jádru křesťanského náboženství, protože pro křesťana proklamovat Mír je zvěstovat Ježíše Krista, „v něm je náš mír" (Ef 2,14); jeho je „evangelium pokoje" (Ef 6,15): prostřednictvím jeho oběti na Kříži On naplnil universální usmíření, a my, jeho následovníci, jsme povoláni být ti, „kdo působí pokoj" (Mt 5, 9); jenom z Evangelia, nakonec, může efektivně vytrysknout mír."

Pro mnohé informace o úsilí katolické církve za mír je velmi nesnadno přijatelná, jelikož nejen minulý režim vyzdvihoval zejména násilí křížových výprav, které ve středověku podporovala katolická církev. Církev však přehodnocovala paradigma ohledně vnímání války a míru, když zejména nová politická situace na počátku minulého století, kdy se radikalizovala odluka církve do státu, byla charakterizovaná vzrůstajícími nacionalistickými násilnými vášněmi laicizované společnosti. Na tento smutný fakt reagoval již v počátcích první světové války papež Benedikt XV. ve své první encyklice Ad beatissimi Apostolorum Principis (1. listopad 1914) a odsoudil právě rozpoutanou první světovou válku. Známá je jeho definice války jako „neužitečného krveprolití".

Úsilí za mír nadále pokračovalo v souvislosti s přicházejícími historickými událostmi, které přinášely napětí celosvětového konfliktu s jadernými zbraněmi. Během kubánské krize v roce 1962, kdy svět byl na okraji atomové války, papež Jan XXIII. intenzivně telefonicky vyjednával s americkou i sovětskou stranou. Následně vydal důležitou encykliku Pacem in terris, kterou jako první v historii neadresoval jen katolíkům, ale všem lidem dobré vůle. Již v prvním tvrzení Jan XXIII. deklaroval, že jediným Bohem chtěným řádem na zemi je mír. Pro uspořádání mírového světového řádu podtrhl čtyři sloupy: pravda, spravedlnost, láska a svoboda.   

V dějinách České republiky je název Pacem in terris historicky znehodnocen jeho zneužitím komunistickým režimem, který si ho vypůjčil pro vybudování společenství mírových kněží kolaborujících s režimem. Konečný cíl tohoto spolku nebyl v žádném případě mír ve světě, ale plán na zničení církve.

Papež Jan Pavel II. navázal na bohaté dědictví předchozích papežů. Pokračoval každý 1. leden v promluvách věnovaných míru ve světě. Během Světového dne modliteb za mír 1. ledna 2002 prohlásil: „Teroristické násilí je v protikladu k víře v Boha stvořitele člověka, v Boha, který se stará o člověka a miluje ho," a pokračoval, „Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez odpuštění."

Současný papež Benedikt XVI. navázal na mírovou tradici církve nejen volbou svého jména, ale hned druhý den po své inauguraci se setkal se zástupci křesťanských církví a nekřesťanských náboženství, kdy řekl: „Svět, ve kterém žijeme, je často poznamenám konflikty, násilím a válkou, ale vroucně touží po míru, míru, který je především Božím darem, míru, o nějž musíme bezustání prosit."

Vstupujeme do roku 2008, který kromě očekávaného zdražení v České republice, bude vystaven napětí mezi terorizmem, násilím, válkou na jedné straně a snahou po dialogu, usmíření, míru. Historická zkušenost 20. století odhalila třetí - duchovní - sílu, kterou představovalo úsilí církve za mír. Proto 1. leden je věnován modlitbám za mír světa. Cílem diplomatických snah Vatikánu je úplné vyloučení války pro řešení konfliktů.

Članek byl původně otištěn na blogu iDNES. Autor je odborný asistent na Katolické teologické fakultě.