Seznamka
Jestli upadl přechodně do depresívních stavů, nelze se tomu z lékařského hlediska divit. Každý normální člověk tak reaguje na náhlou změnu a pracovní přetížení, totéž se může stát i jinému biskupovi nebo i papeži. S vírou a duchovním životem tyto stavy souvisí minimálně, asi jako každá jiná nemoc. Jedná se zcela prozaicky o pokles hladiny určitých látek zodpovědných za přenos nervových vzruchů, což se může projevit klinicky různě. Jedním z příznaků bývá zpomalení psychomotorického tempa, celý organismus je jakoby ochromený. Jakkoliv jsou tyto stavy mučivé, trýznivé až nesnesitelné, dají se snadno léčit. Jako doktorka farmacie o tom vím dost. Předsudky spojené s tímto onemocněním snad již v sekulárním prostředí ustupují, bohužel v církevním prostředí stále přetrvává tendence toto utrpení na jedné straně banalizovat a nemocné naopak lidsky podceňovat, znevažovat, někdy až démonizovat.
Uzdravení otce biskupa v září 2004 jsem viděla na vlastní oči při loučení se zavražděným knězem Ladislavem Kubíčkem v litoměřické katedrále a zůstalo mi to v paměti dodnes. Sotva vyslovil první větu kázání, rozzářilo se v něm náhle jakési vnitřní světlo, podobalo se to světelné explozi. Domnívám se, že mu v té chvíli otec Ladislav předal něco z vlastního světla. Jako kandidátka zasvěceného života jsem se pak s otcem biskupem několikrát osobně setkala, často jsem ho vídala i při bohoslužbách v katedrále. O jeho zdravotním stavu kolovaly různé postřehy, sama jsem občas nevěděla, co si o tom myslet, ale za celé tři roky jsem na něm nezpozorovala jediný sebemenší příznak nemoci. Vzhledem k mé odbornosti snad nejde jen o subjektivní postřeh.
Biskup Dominik Duka v rozhovoru pro KT mlží a odporuje si. Měl by upřesnit, co znamená "přešlapování na místě, diecéze se nerozvíjí, nepomáháme jejímu životu, musíme přijmout všechna objektivní hlediska, která nemusí být každému věřícímu hned zřejmá a jasná". Proč tato "objektivní hlediska" nevysloví konkrétně, když sám správně vidí, že nám nejsou zřejmá a jasná? Pokud je nechce sdělit věřícím, proč je nesdělí ani tomu, koho se týkají? Sdělili otci biskupovi Posádovi ještě před jeho jmenováním a vysvěcením své představy a očekávání? Nebo aspoň dodatečně, v čem nevyhověl? Mnohé nasvědčuje tomu, že nikoliv.
Rozhovor pokračuje tvrzením, že se biskupovi Pavlovi "nepodařilo rozvinout další činnosti spojené se službou biskupa". Jaké činnosti to měly být a jak je měl rozvíjet bez příslušné kompetence? Je vůbec v lidských možnostech jednoho člověka všechny tyto činnosti plně rozvinout, zvláště v tak náročné diecézi? Znamená to snad, že ostatní diecézní biskupové zvládají všechny tyto činnosti perfektně? A nakolik naplňují své pastýřské poslání, nezanedbávají je právě na účet těchto činností?
Jak vidno, obyčejní věřící mají jinou představu o biskupské službě než Česká biskupská konference. Nechci nadřazovat názor laiků nad názor ČBK, ale kdo náhledne do kanonického práva o povinnostech diecézního biskupa, dočte se jednoznačně, že podstatu biskupské služby tvoří pastorace, kontakt s kněžími, křesťany a ostatními lidmi, kázání, vyučování, bohoslužby v katedrále a na území diecéze, poskytování příkladu svatosti, prohlubování duchovního života a duchovních povolání v diecézi, apoštolát, kanonické vizitace atd., tedy přesně to, co biskup Pavel Posád konal s maximálním nasazením. Jen okrajově tu najdeme zmínku o vedení diecéze mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, přičemž na výkonné moci se podílí generální vikář s biskupskými vikáři a na soudní moci soudci, případně soudní vikář. Otázku, co bylo špatně, by si měli tedy klást výše zmínění církevní funkcionáři. Ale nemusíme hned sahat po církevním právu, stačí pohled do evangelia, co upřednostňoval Pán Ježíš, který chodil mezi lidmi, učil, kázal, povzbuzoval, uzdravoval. Nedisponoval zvláštními manažerskými schopnostmi, neprovozoval žádnou kancelář, nevystavoval, nerazítkoval ani nepodepisoval nějaké papíry. A jeho nepřátelé o něm šířili pomluvy, že není normální, ale nemocný a posedlý.
Otec biskup Pavel svým stavěním na kontaktech a setkáních s lidmi vybočil z představy, jak má vypadat běžný církevní hodnostář. Jeho koncepci plně vystihuje věta: "Za čtyři roky jsem pochopil, že se nemůžeme srovnávat s ostatními diecézemi, například na Moravě, ale musíme jít odvážně svou originální cestou." Podobnou cestou šel i uvedený kněz P. Ladislav Kubíček. I on se vymkl představě běžného kněze a faráře, byl překládán na odlehlá místa jak za komunistů, tak později, nadřízení mu vytýkali, že nemá pastorační výsledky.
V listu věřícím litoměřické diecéze pan biskup Duka správně upozorňuje, že diecéze stagnuje již od roku 1945. Za pouhé čtyři roky nemůže nikdo soudný čekat zázraky, i kdyby to vzal do ruky nějaký supergeniální manažer. Nemluvě o nejistotě, v jaké otec biskup Pavel celou dobu žil. Představte si, že vás náhle povolají do vedení nějaké firmy, hned při prvním onemocnění vám odeberou kompetenci nutnou k jejímu řízení a začnou vám dávat najevo, že tam jste stejně jen provizorně? Od té chvíle nevíte ani dne ani hodiny, kdy vás z firmy odvolají. Podřízení se dožadují skutků, ke kterým potřebujete právě tu kompetenci, takže většinu času trávíte korespondencí s vyššími orgány za účelem jejího zpětného získání. Přímí nadřízení nebo kolegové vás kritizují, co si to dovolujete o tu kompetenci vůbec žádat, a podřízení vám vyčítají, že pro ně nic neděláte.
Pokud biskup Pavel Posád opravdu něco nezvládal nebo zanedbával, ani jeho největší odpůrci mu nemohou upřít jeho pastýřské a kazatelské schopnosti. Dodnes nikdo nezodpověděl otázku, proč tedy nemůže pokračovat jako světící biskup na území litoměřické diecéze, s kterou se dokonale seznámil, srostl s ní a navázal řadu kontaktů? Proč má začínat zase jinde, zatímco tady bude začínat někdo jiný, možná ještě za komplikovanějších podmínek, už proto, že ho budou porovnávat s jeho předchůdcem? Obtížné to budou mít oba dva, ale proč dělat věci jednoduše, když je lze dělat složitě?
Pan biskup Duka se vyskytoval v diecézi jen občas, nemůže tedy znát její situaci tak podrobně jako biskup Pavel Posád, který ji hned po svém uzdravení procestoval křížem krážem a přes tři roky poznával. Nevím, kolik informací o jeho snahách může mít Svatý Otec, který s ním mluvil pouze jednou v rámci návštěvy Ad limina apostolorum na podzim roku 2005. Netuším, v jaké fázi činnosti se otec biskup tenkrát nacházel, ale začátkem roku 2008 by toho jistě sdělil Svatému Otci mnohem víc. Nebylo mu to však umožněno, vyslechnuta byla pouze jedna strana.
Naprosto nechápu, jak může rozvoji diecéze prospět odvolání jejího biskupa, který s ní za čtyři roky srostl, a následná sedisvakance, která potrvá neznámo jak dlouho. Pokud snad za biskupa Pavla probíhalo něco pomaleji než mělo, teď se to zastaví úplně a jen Bůh ví, zda se to podaří někdy obnovit. Všichni víme, co s farností udělá přeložení schopného nebo oblíbeného kněze. Tím těžším zásahem do organismu církve je přeložení biskupa.
Na podzim přestal vycházet diecézní časopis údajně pro nemoc šéfredaktora i jeho zástupce. Otec biskup přislíbil něco v té věci podniknout, ovšem nyní si s tím už hlavu lámat nemusí. Kdo s tím něco podnikne a hlavně kdy, to je ve hvězdách. Nemluvě o jistých formách zasvěceného života spojených právě s osobou diecézního biskupa - jeho odchodem došlo k přetržení i těchto méně viditelných, ale o to důležitějších procesů. Diecéze je tedy bez biskupa, bez diecézního časopisu, dokonce i bez duchovních povolání. O tohle snad někomu šlo???
Autorka vystudovala teologii. Vyučuje na zdravotnické škole.
Související odkazy:
List biskupa Duky věřícím litoměřické diecéze (1.2.2008)
Slovo otce biskupa Pavla Posáda na rozloučenou s litoměřickou diecézí
