Musím říct, že mě argument, že něco platilo včera a něco nového již platí dnes, vůbec neuspokojuje, protože nejde k podstatě věci. Jít s dobou v tomto případě může znamenat klidně větší zotročení člověka než jeho emancipaci. Nemyslím si, že to, co považuje za normu většina společnosti, je nutně hodnotnější než to, co hlásá opovrhovaná menšina. Je nutno se vždy ptát, jaké důvody stojí za jednotlivými pozicemi. Proč ten člověk hlásá to a jiný zas ono? Jedině tak budeme schopni správně rozlišit to, co je dobré, a to, co je špatné. A toto rozlišování má pro nás zásadní význam, protože se nevyplatí příliš orientovat své jednání podle převládajících názorů, pokud by nebyly dobré, tj. nesměřovaly by nás k naplnění, ke štěstí a k plnosti.

Být křesťanem neznamená v žádném případě být slepě poslušným tomu, co učí církev. Takové křesťanství by nebylo radostné, a proto by ho asi každý rád opustil. Je zcela mylné se domnívat, že církev je tu pro to, aby nás učila nějaké morálce, že jde jen o dodržování pravidel. Přesto nás k určitému způsobu života církev vybízí, proto je dobré se ptát, proč to dělá. Myslím, že adekvátní odpovědí není to, že by nás chtěla kontrolovat ve sféře našeho soukromého života a zakazovat to, čeho si každý normální člověk může spokojeně dopřávat. Chce nás naopak vést ke zralému umění osobních vztahů. V této perspektivě můžeme vidět otázky týkající se 6. přikázání ve zcela novém světle.

Toto přikázání podstatným způsobem souvisí s křesťanským pojetím osoby. Lidská osoba není z křesťanského hlediska chápána izolovaně, ale ve vztahu k Božímu Ty. Z toho, že je Božím obrazem, člověk získává svou důstojnost. A tuto důstojnou má člověk jako muž i žena jejichž vzájemná láska v manželství je důležitým znamením lásky panující v Nejsvětější Trojici. A také jen pokud si člověk zachová vnitřní čistotu, může být pro druhé svědkem harmonie a řádu Boží lásky.

Odvážím se říct, že nedodržování šestého přikázání představuje Achillovu patu současných křesťanů. Je jedním z důvodů naší nevěrohodnosti. Jde o zcela centrální problém, protože je to právě uměním kvalitních mezilidských vztahů, jak máme svědčit o Kristově poselství lásky. Známý americký politolog a teolog Michael Novak to ve své knize Vyznání katolíka vyjádřil takto: „Testem víry je tedy pro člověka to, zdali miluje svého bližního, kterého má vedle sebe v každodenním životě.“ A milovat někoho může v určité chvíli znamenat „nemilovat se s ním“.

Je to tedy samotná láska, kterou se máme milovat (máme totiž milovat, jak On miloval nás), co je ve hře. Jde o to, zda v naší lásce může přebývat Bůh. A pokud se zúčastníme obřadů a rituálů a pak si svůj život žijeme zcela po svém, tak nás nikdo nemůže brát příliš vážně. Své svědectví o Kristu i svůj život s Kristem musíme totiž realizovat 24 hodin denně a nenechávat si své sféru svého soukromí, kam ani Bůh nemůže. Trojiční Bůh chce naopak i skrze naše vztahy vejít do našeho života a učinit si z nás příbytek. Chce, abychom svými těly, která představují chrámy Ducha svatého, oslavovali Pána, jak to vyjádřil sv. Pavel. To nám bude církev vedená Duchem svatým neustále připomínat. Nemůže jinak. Ne vnucovat, ale nabízet a doporučovat určitou cestu. To má stále svou důležitost, protože jako křesťané věříme, že opravdová cesta k naplnění je jen jedna. Jednoduše řečeno, všechny cesty nevedou do Říma…

 Autor je politolog a právník. Související diskuzní téma.