Seznamka
Kniha amerického profesora práv Josepha Weilera Křesťanská Evropa (Un´Europa Christiana, Rizzoli 2003) patří k nejbystřejším dílům věnujícím se postavení křesťanství v soudobé Evropě. Nabízí trochu jiný úhel pohledu než práce autorů, kteří se zabývají tím, jak mohla vzniknout sekularizovaná společnost (mezi nejlepší pozorovatele tohoto procesu patří např. Charles Taylor, Mark Lilla, Marcel Gauchet, či Pierre Manent). Může se to zdát paradoxní, ale tento ortodoxní Žid, právě díky svému hlubokému zakotvení ve své víře, je schopen pochopit základy křesťanství daleko lépe než mnozí křesťané. Když se to spojí s tím, že Weiler patří k největším světovým odborníkům na evropskou integraci, tak máme před sebou velice podnětné dílo. Užitečné především pro nás křesťany. Je přece docela dobré znát nastavení naší společnosti, neboť právě v ní máme radostné poselství o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista hlásat.
V naší společnosti není příliš běžné klást si nejzákladnější otázky. Nejsme příliš provokováni, abychom se snažili na ně odpovědět, přestože je naše odpověď klíčová. Právě ona totiž ovlivňuje to, kam budeme náš život směřovat. Máme totiž onen velkolepý dar svobody, který nás pozvedá nad všechny determinismy a dělá z nás odpovědné bytosti. A jako odpovědní lidé a křesťané bychom se mohli možná pokusit odpovědět (či bychom se měli spíše neustále pokoušet odpovídat) na otázku, co pro nás křesťanství znamená. Je křesťanství jen krásný pocit, který občas zažíváme při (nedělních) liturgických obřadech? Je to soubor výroků o Bohu, Ježíši Kristu, Boží Trojici a církvi, které máme považovat za pravdivé? Nebo je to soubor přikázání, která musíme, často neradi, dodržovat? Myslím, že dobrou odpovědí na tuto otázku jistě není to, že křesťanství je jen citový prožitek, doktrína, či morálka. Křesťanství je především způsobem života. Způsobem takového života, který je pevně založen na víře v Ježíše Krista, od něhož máme veškerou svou jistotu. Způsobem života, který vzniká na základě setkání s Kristem v rámci křesťanského společenství.
Je tento křesťanský způsob života jen nějaké hobby? Teoretická odpověď je jasná: následování Krista, tj. někoho, kdo zemřel na kříži, jistě nemůže být jen hobby, ale jde o něco vážného. Ale praktická odpověď je již daleko těžší: nevypadá křesťanský život, tj. (nedělní) účast na mši svaté, účast (a organizace) na různých setkáních či zpívání v chrámovém sboru, jako jeden z koníčků, které máme? Jako koníček, kterému věnujeme docela malou část svého času, nesrovnatelně menší než tu, kterou věnujeme škole a práci. Praktická odpověď je ještě o to těžší, že v naší společnosti převládá mentalita, podle které nemůže být křesťanství jako zcela privátní věc každého člověka ničím jiným než hobby. Tento postoj bohužel přijali bezmyšlenkovitě za svůj i mnozí křesťané.
Jak ve své knize uvádí Weiler, tvrdá práce, píle a odhodlání jsou v naší společnosti spojeny s trhem práce. V tom, co následuje po práci, si pak můžeme dovolit odpočinek a zábavu. Volný čas prostě charakterizuje nepřítomnost nasazení a oběti. V moderní společnosti náboženství spadá právě do sféry volného času. Je tak nahlíženo jako pouhé hobby a ne jako něco, co je schopné naplnit a totálně orientovat existenci člověka. Náboženství není proto nijak zvlášť vítáno, protože je v konkurenci s ostatními volnočasovými aktivitami. Ba co víc, vzbuzuje dokonce resentiment. Averze vůči křesťanství vyplývá často jen ze skutečnosti, že křesťanský život po člověku vyžaduje tvrdou práci, píli a odhodlání. Jeho kritici se většinou ani nepokoušejí hlouběji se seznámit s obsahem křesťanského poselství. V jednom rozhovoru říká Weiler o americké společnosti zajímavou myšlenku: americká společnost je nejvíce marxistická na celém světě, protože internalizovala marxistický nesmysl, že seberealizaci lze najít jen ve světě práce. Přátelství, rodina, církev či synagoga, dobrá literatura a hudba jsou věci, které by měl člověk ve svém životě milovat. Milovat svou církev, co to znamená?
Netvrdím, že by měli křesťané věnovat veškerý svůj volný čas aktivitám pro církev. Velice se mi líbí myšlenka abbé Pierra, který jednou prohlásil, že se máme snažit být co nejlepší ve svém povolání. „Když jsi nejlepší, budou ti věřit, zatímco když jsi truhlář, který vyrábí ze špatného materiálu, když jsi špatný lékař, můžeš vykládat pravdy důležité pro všechny, ale nikdo Tě nebude brát vážně. Takže je potřeba, abys byl tak skvělý, jak jen to dokážeš.“ Přesto toto nestačí, protože k tomu, abych byl dobrý ve své práci, nepotřebuji vůbec být křesťanem. Dál nás může zavést myšlenka mikulovského probošta Stanislava Krátkého, který říká, že největším úkolem křesťanů dnes je objevit krásu práce. „Získat ve světě práce co největší kvalifikaci, seznámit se tak s lidmi v nejvšednějších situacích a umět pracovat na místech finančně nevýhodných – v tom je dnes největší záruka našeho svědectví.“ Naše práce je tak důležitým svědectvím i důležitým místem pro naše svědectví a má se stát modlitbou, protože člověk je stvořen pro jednotu.
Pro to, abychom pochopili skutečnost, kterou tyto myšlenky popisují, musíme ovšem žít životem víry v křesťanském společenství. Základní pojmy křesťanství, mezi které bezpochyby patří svědectví a modlitba, jsou bez živé víry jen abstraktními pojmy zbavenými konkrétního obsahu. Weiler ve své knize mluví o křesťanství jako sociální realitě a odlišuje dvě její verze. Ve své silné verzi je křesťanství společenstvím věřících, pro něž má křesťanská identita velice důležitý význam pro vlastní sebepochopení. Tito lidé se snaží následovat praktiky a učení církve. Církev je pro ně místem zvláštní přináležitosti a hraje velkou roli v jejich každodenním životě. Svou zkušenost žijí i ve světě práce. Ve své slabé verzi je křesťanství náboženstvím těch, kteří se sice cítí být křesťany, ale pro něž tento aspekt jejich identity nestojí na prvním místě. Praktikování křesťanství se u nich ukazuje jen v rozhodujících momentech života (narození, manželství, smrt). Někdy sice chodí na mši, ale učení církve považují za cosi příliš zavazujícího. Neúčastní se aktivně života své církve.
Musím osobně říct, že když jsem byl mladý a hledal s velkou intenzitou odpovědi na svoje otázky, byl jsem vždy naštvaný na křesťany, kteří sice chodili do kostela, ale svou víru nechápali jako něco nejdůležitějšího v jejich životě, a proto neměli odpovědi na moje otázky. Teď musím říct, že jsem často smutný, neboť na určitých místech vidím umírat církev, která představuje nejkrásnější realitu na této zemi. Myslím si proto, že jedině první zmíněná varianta je dobrá, přesvědčivá a konzistentní. Pokud se pro ni křesťané rozhodnou, budou nicméně muset počítat s nepochopením, a to možná i v rámci samotné církve. Bude jim vyčítáno, že to přehání a že to berou příliš vážně. Z toho by si ale neměli nic dělat, protože nikdo nemůže smazat slova: je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
Autor je politolog a právník.
