Popový zpěvák Petr Kotvald ve své známé vánoční písničce zpívá, že má sice prázdné kapsy, ale že "letos pod smrček položím se já". Vypadá to jako čisté magoření, "dát sám sebe", ale něco na takovém nezvyklém dárku je. A možná, že by se to mohlo stát takovým heslem pro dobu předvánoční i vánoční. Proč?

Už několik let pozoruju lidi v době adventní, jak se udýchaně honí prohnuti těžkými taškami po ulicích a nákupních centrech. Kupují dárky. Spoustu dárků. Ono "se" jaksi sluší zavalovat své blízké a známé užitečným i (přiznejme) neužitečným haraburdím. Povíce vítězí množství- jen víc; čím víc, tím líp. Kdo ale vidí ten poněkud zakletý koloběh, který tím vzniká? Kupujeme opravdu dárky proto, že se máme rádi, že to odráží kladný mezilidský vztah mezi námi nebo jenom proto, že "se" to očekává či abychom druhého "ohromili", jací jsme štědří? Popřípadě: nejsou dárky takovými náplastmi za naše prohřešky?

 Koloběh pokračuje: čím déle nakupujeme, tím méně máme času na naše blízké. To nás mrzí a snažíme se vzniklé manko nahradit hmotnými statky. Jelikož nejsou zadarmo, musíme víc a déle pracovat- abychom na ně měli. Ale nadměrnou prací zase ubíráme z chvil, které můžeme spolu trávit. A jde to takhle hezky dokola.

Novinkou letošního adventu budiž: málo dárků, ale kvalitní. A fajn je ten nejpřirozenější: dát sám sebe, svůj čas druhému. K tomu nám dopomáhej finanční krize a nutné šetření!

Autor je doktor filosofie a středoškolský učitel. Vystudoval dějepis a společenské vědy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.