Není-li křesťanství jen hobby, pak formální příslušnost k církvi nestačí. S touto větou by asi souhlasil každý, kdo chce brát křesťanské poselství vážně, protože je přijal jako věrohodné. Jenže co dělat? Jaké konsekvence z toho, že jsem křesťanem, vyvodit? Myslím, že adekvátní odpovědí na tuto otázku není to, že se vrhneme do boje za církev v politice, na univerzitě nebo v médiích či se pustíme do organizování různých církevních akcí a setkání. Podle mého názoru je toto řešení nedostatečné, protože církev není politická strana či spolek a křesťanství není nějaká organizační aktivita, politická ideologie či doktrína.


Církev nás jistě vyzývá k velké angažovanosti. Klade nám na srdce, že máme velkou zodpovědnost, která nekončí u nás či u naší rodiny, ale že máme odpovědnost i za svou církev a za celý svět. Pokud jsme dostali od Boha nějaké dary, máme je pro dobrou věc zcela určitě využívat. Jenže jak, kdy a kde, pokud nechceme za chvíli padnout únavou a vyčerpáním? Vždyť na světě je tolik míst, kde stále hoří, kde je co zachraňovat, že po počátečním nadšení můžeme rychle podlehnout malomyslnosti. Očekávané výsledky se totiž nedostavily. Ale opravdu nám šlo jen o výsledky, které by šlo nějak kvantifikovat?


Nepopírám, že snaha angažovat se pro a za církev a za křesťanské hodnoty ve společnosti je nesmírně potřebná. Přesto člověk může velice snadno a rychle sejít z cesty, protože kvůli těmto aktivitám přestane mít čas i na toho, pro koho se chce angažovat, a kvůli těmto „dobrým“ (ale často tak očividně svým) projektům přestane mít čas i na ty, se kterými má putovat stejným směrem k naplnění a plnosti. A zapomene i na svůj úkol, kterým je učinit druhého součástí svého života. Jak ve své knize Riziko výchovy říká otec Luigi Giussani, právě v tomto „je pravé napodobování Krista, vždyť on nás hostí ve svém životě, že nás učinil údy svého těla. Tajemství těla Kristova je tajemstvím přebývání našeho života jako hosta v životě jeho“ (Zvon 1996, s. 38).


Pokud bych si představil, jak by asi vypadala církev, která by byla složena z takto „skvěle angažovaných“ lidí, kteří by ovšem na to podstatné zapomněli, byl by to strašný obraz. Jestliže bych hledal přátele, se kterými bych chtěl následovat Krista, hledal bych marně, neboť nikdo by na mě neměl čas. Každý by byl zaujat svými projekty a vzhledem k tomu, že by bylo třeba vyřešit spoustu problémů ve společnosti a organizačních záležitostí v „církevním zázemí“, aby věci v „zájmu Božím“ šly co nejhladčeji, nebyl by prostor pro žádné lidské slovo, které bych potřeboval. Zmizela by lidskost, kterou Kristus nepřišel potlačit, ale naplnit. Dostal bych jen odpověď: „Chceš-li následovat, zapoj se a pracuj…“ A nějaká formulka, kterou by tato koncepce byla ospravedlněna, by jistě byla nalezena: „Vždyť toto vše je děláno z čisté lásky…“ Ale dovolím si tvrdit, že v mém hypotetickém příkladě by tato formulka byla falešná, naučená z „církevního slovníku“ a nešla by ze srdce takového člověka, který by Bohu ponechal maximální prostor pro to, aby si z něho učinil příbytek.


Naštěstí se není třeba bát - tato představa se nikdy nenaplní, protože Kristus nám zanechal svého Ducha. Může se nicméně stát, že na určitých místech převáží kvůli nedůsledným křesťanům struktury vybudované čistě lidskou (a proto vždy deformovanou) angažovaností nad Kristovým Duchem. Můžeme padnout i my, když budeme chtít jen rozdávat (tím, že se vrhneme do organizování různých aktivit a projektů) a zapomeneme na Něho, jehož Duch je ten, který vše oživuje. A nemusíme mít strach z nějaké pasivity, protože nejvíce vždy stejně darujeme tehdy, když rozdáváme z toho, co nám bylo dáno. Křesťanství k nám přichází v podobě velkolepé nabídky, proto buďme podstatě této nabídky vždy co nejblíže, protože je to ten nejrozumnější lidský postoj.


Autor je politolog a právník.