Kolem Vánoc mívá poštmistrová na Božím Daru ruce skoro urazítkované: nejen z celé republiky, ale doslova z celého světa putují na poštu městečka s krásným názvem dopisy Ježíškovi. Je to poetické a příjemné pomyšlení na důvěru dětí, lásku rodičů a Boží dítě.

Jsou však země, kde takovouto dětinnou víru projevují nejen děti, ale i dospělí. Můžeme si možná ledacos pomyslet o naivitě Američanů, ale je to fakt. Před týdnem vydala ČTK zprávu o nepříjemnosti, která potkala jednu americkou herečku. Jde o komedii, v níž hlavní roli hraje Jimmy Carrey – představuje smrtelníka, který dostane od Boha dar všemohoucnosti. A sám Bůh s ním komunikuje pomocí "svého" telefonního čísla, které hlavnímu hrdinovi nechává na pageru. Obvykle se v takových případech uvádí zcela smyšlené a nepoužitelné číslo. Tentokrát ale došlo jaksi k drobné chybě a číslo, které se na plátně objevuje, je jak číslem známé herečky, tak číslem jisté neznámé paní v Jižní Karolíně i číslem centrály coloradských rozhlasových stanic. Ze všech tří postižených čísel se ozývá úpění: herečka si hodlá najmout právníka, neznámé paní jdou telefonáty na nervy a rozhlasová centrála se hroutí pod náporem volajících, kteří chtějí mluvit s Bohem. Pominu-li výše zmíněnou naivitu Američanů, je to vlastně docela dojemné. Ostatně i naši diváci Nemocnice na kraji města někdy chtěli po Ladislavu Chudíkovi, aby jakožto primář Sova provedl operaci jejich totální endoprotézy. Tak co. Je to vlastně o důvěře. Dovolat se Boha a mluvit s ním, to už by bylo něco! Já vím, kněz a pravověrný katolík by měl říci, že lidem přece musí stačit osvědčená možnost, jak s Bohem mluvit – v modlitbě. Jenže co naplat, lidem se občas zdá, že Bůh neodpovídá. A tak by to s ním chtěli všechno pořádně probrat. Zvláště když v Americe jsou tak malé telefonní poplatky.

Nevím, jak by tomu bylo u nás. Je telefon dobrému Pánubohu místním hovorem, nebo je to meziměsto, či dokonce zahraničí? Teologická fakulta by mohla užitečně vydat dobrozdání, že když je Bůh všudypřítomný, půjde nejspíš o místní hovor, cenově dostupný. Telekoumáci by se asi bránili, že když je ten náš Bůh všudypřítomný, je to nejen místní hovor, ale zároveň meziměsto i zahraničí a obdařili by vše zvláštní přirážkou.

Jak z prekérní situace, to mi ukázal kdysi jeden ortodoxní Žid v Jeruzalémě u Zdi nářků. Stál tam, na hlavě jarmulku, čelo i zápěstí omotané modlicími řemínky, rytmicky se kýval a listoval v hebrejské modlitební knížečce. Jeho rty se neslyšně pohybovaly. Zároveň ale v levé ruce třímal mobilní telefon přiložený k uchu. Chtěl jsem se ho tehdy zeptat, kam že to volá a jak k číslu přišel. Dnes už vím, že to byl jenom vrchol důkladnosti: modlitba i telefon. Ostatně, pokrok se nedá zastavit, takže dnes už můžete na vrchní rabinát v Jeruzalémě poslat mail i fax s přáním, které za malý poplatek vloží do štěrbiny ve Zdi nářků, kam se obvykle dávají dopisy pro Pána Boha.

Poučení: Marné je hledat způsoby, jak technicky co nejspolehlivěji doručit svá přání Bohu. On nás slyší v každém případě. Také odpovídá, ale je blbě slyšet, protože máme moc nahlas puštěnou televizi.