Před lety, při lustrování českých pasažérů za odletu do Velké Británie, předvedla jedna poslankyně vynikající tah. Na svůj oděv si přišila velké G. Jako Gypsy. Měla zřejmě diplomatický pas, ale gesto to bylo efektní. Nikoli jen gestem, byť působivým, se za války stal čin dánského krále, Kristiana. V zemi obsazené nacisty, byl židovským občanům vydán rozkaz, aby nosili na oděvu hvězdu Davidovu. A král ji začal nosit sám. Riskoval své postavení, možná i život. Do konce války byl internován. Jistě, lepší by bylo, kdyby dnes všichni žadatelé o kanadské vízum učinili něco podobného. Do svých žádostí pro kanadské velvyslanectví ve Vídni, by do příslušné rubriky uvedli národnost „gypsy“. S rizikem, že v Kanadě nebudou vítáni a vízum neobdrží. Což ovšem nikdo z nás neučiní. Ostatně, „Romové nám to zavařili“. A právě kolem toho chodíme jak kolem horké kaše. Jsou viníky Romové, Kanaďané, Evropská unie, Česká republika? Zdálo by se, že jednoznačně to je problém našich Romů a dále toho, jak se vůči nim naše společnost chová. Věc je ale složitější.

Náš problém není jen v tom, zda romské spoluobčany ve svém okolí „trpíme“, tolerujeme, či přijímáme přejně. Především nám totiž vadí volný pohyb Romů. A vadil vždy, po celá staletí. Byl zde již nejednou pokus jim volný pohyb zamezit. Rovněž tak je donutit, aby se vrátili „odkud přišli“. Ne do Indie, ta je příliš daleko vzdáleností i v čase. Je tomu snad tisíc let, co z mýtických teritorií vyšli. Podobně jak Slované; také bychom se dnes neměli kam vracet. Ani na mapě to neumíme pořádně ukázat, odkud jsme přitáhli a proč. A migrace kvůli hladu tu byla vždy, připomeňme jak „Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad“ (Gen 12:10). Děje se tak dodnes. Nejen kvůli hladu. A sotva kdo „migruje“ do horších podmínek, než v kterých  žil dosud.

Naprosto však nejde jen českou záležitost. Domov Romů je  v celé Evropě – a také u nás. Žijí v Evropě zcela rozptýleně. Také v severní Africe, jihozápadní Asii, v severní Americe i Austrálii. Nesnáz s jejich pohybem tak nelze omezit na jednu zem. Týká se stejně nás, jako Británie, či Kanady. Romům nikdy nepatřila země, nikdy nevytvořili stát. V různých formách je spojuje jazyk, životní styl, tradice. Je absurdní na nich požadovat, aby se nechali poutat jednou lokalitou. Jsou-li neklidnějším „živlem“, než ostatní občané, jejich smysl pro svobodu pohybu, a to bez hranic, k tomu přispívá. Romantický pohled 19. století na cikánské etnikum dnes už sotva koho dojme, ať jej pěstovali Puškin, nebo Mácha. Možná, že ještě někdo zaslzí při sledování dobrého filmu. Připomeneme si jejich idylický vztah k přírodě, bloudění světem, tklivé písně, temperament, schopnost prožívat kouzlo přítomné chvíle, osvobození od společenských konvencí, smysl pro ezoterické tajemno.

Odhlédneme-li od zjednodušené, sentimentální projekce, leccos z toho platí. V souvislosti s kanadskou causou je to určitě touha po volnosti pohybu, v daném případě i přes oceán. Když cikáni začátkem 15. Století táhli střední Evropou přes naše země dál na západ, ve Francii jim proto říkali „Bohemiens“. Přišli z Čech. Šest století se pohybují Evropou, aniž by cítili potřebu s některou zemí se zcela identifikovat. My je přesto podnes k tomu nutíme. Evropská Unie, stejně jako Kanada. Je to proti jejich naturelu. Patří všem a nikomu? Rádi se oháníme smyslem pro práva etnik a svobodu tomuto etniku vlastní upíráme. Volně se pohybovali po Evropě nejméně 600 let, pokud ovšem nebyli vyháněni jinam a to často pod drakonickými tresty, mučením, poznamenáním na těle, popravami. Dokonce v Evropě došlo v minulém století k pokusu je fyzicky likvidovat. Je zlé je vyhánět, stejně jako nutit, aby se usadili provždy v jednom státě. Patří to k jejich založení, není to ani dobře, ani špatně. Respektovat to musí Evropané, stejně jako Kanada.

Jan Kašper je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem

Foto: Flickr.com