Zatímco světské zdroje nám nemoc, stárnutí a nakonec smrt, nakolik je to možné, zastírají, víra před konfrontací se smrtí neuhýbá. Bere ji vážně, nevymlouvá se na přírodní nutnost, která prý všechno vysvětlí a se skandálem smrti nás smíří.

V antické filosofii (a nejen v ní) přišel jeden útěšný výklad. Smrt prý znamená jen to, že tělo podlehne zkáze a oddělí se, ale na život duše to vliv nemá. Duše se smrt nedotkne. Smrt duši osvobodí ze žaláře těla. Duše je něčím lepším, než pouho tělo. Tělo nás svádí k hříchu, duše od přirozenosti stoupá k nebeským cílům. V novověku se k tomuto dualistickémiu pojetí vrátil mimo jiné francouzský filosof René Descartes. Člověk podle něj, to jsou dvě věci, duše jako věc myslící a tělo jako věc rozložitá.

Biblické pojetí je jiné. Ve Starém i Novém zákoně najdeme různá pojetí bytostných složek člověka. Ale důraz tam je položen na celistvost lidské bytosti. Celý člověk vychází z Božích rukou, i tělo je tedy velmi dobré Boží dílo. Celý člověk podléhá pokušení. Prvotní hřích (stejně jako jakýkoli jiný) se neodehrává v těle, nýbrž v duševním ději, jímž je rozhodování mezi Boží vůlí a svévolí. Vykoupení se netýká jen duše. Vždyť nastalo tím, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Jinými slovy totéž o Ježíši Kristu říká list Kolosanům připsaný apoštolu Pavlovi (2,9): V něm je přece vtělena všechna plnost božství. Jeho život v pozemských tělesných podmínkách, jeho věrnost až na smrt, to vše se odehrálo s celým člověkem a týká se to nás jako lidí. Mluvit o „spáse duše“ jako cíli Božího vykupitelského jednání je nevýstižné. Zde se děje a za branou smrti se naplňuje spása celého člověka.

To připomíná slavnost Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. Čte se při ní z 1. listu Korinťanům: Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. (15,22 – 23; Bognerův překlad). Katolická tradice má za to, že Maria byla svému synu nejblíže, že je první v pořadí. Znázorňuje a předjímá úděl nás všech, kdo jsme spojeni vírou a křtem a s ním, a pokud ve spojení s ním věrně setráváme.

Papež Pius XII. pokládal za potřebné 1. listopadu 1950 předložit římským katolíkům jako dogma toto sdělení: Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy. Vyjádřil tím dávné přesvědčení, které sdílejí západní křesťané s východními. Pravoslaví nepokládá za potřebné tuto myšlenku předkládat jako dogma, jako zavazující obsah víry, mimo jiné i proto, že není jednoznačně doložena v Novém zákoně. Raná křesťanská tradice k ní dospěla spojením biblické zvěsti o konečném údělu člověka s jedinečným a mimořádným postavením Marie, která je v Písmu označena jako kecharitomené (Luk 1,28), podle českých překladů milostí zahrnutá (ČEP) či milosti plná (Bogner) a ve chvalozpěvu, jež jí připisuje Lukášovo evangelium sama o sobě říká: od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení (Luk 1, 48). Pravoslavní se spokojí v tím, že v týž den o svátku, který nazývají Zesnutí Bohorodičky, v liturgii vyznávají: Na rozkaz Boží bohonosní apoštolé shromáždili se před přečistým tělem tvým a líbali je s láskou. Vyšší nebeské mocnosti zjevily se spolu s Vládcem Kristem k uvítání bohulibého a přečistého těla a zpívaly: Hle přichází všech Královna, otevřete brány nebeské a vzneste nad nebesa Matku věčného Světla (dogmatik večerní bohoslužby; podle Gorazdova Lidového sborníku).

Dnešní křesťan má stejné potíže se starobylou a v novověku obnovenou dualistickou naukou, jako s biblickým poselstvím o zmrtvýchvstání. Možná najde v Bibli scénu, kdy prorok Ezechiel prorokuje nad kostmi mrtvých bojovníků a ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé, viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se pokryly kůží. A když pak, jak text pokračuje, ještě zaduje duch od čtyř větrů, bojovníci ožili a postavili se na nohy (srov. Ez 37, 7 – 10). Někdy si naši současníci víru ohledně zmrtvýchvstání znesnadňují tím, že je zaměňují s resuscitací mrtvoly. Představují si je na způsob probuzení člověka z klinické smrti. Nejsou to potíže jen moderního člověka. Apoštol Pavel podobné nesnáze tlumoči ve svém prvním listu Korinťanům (15, 35 a 42 – 44 ve znění varianty pod čarou): Ale někdo snad řekne: Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou? A nabízí odpověď: Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto (míní se do hrobu) jako pomíjivé, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo animální, vstává tělo duchovní, je-li tělo animální, je i tělo duchovní.

O Mariině synu vyznáváme, že v oslaveném těle sedí po pravici Otce, tedy po pravici všudypřítomného, neviditelného Boha, že vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest (Ef 4,10). Můžeme tedy věřit, že i Maria je podobně ve věčné slávě jako celistvá lidská bytost, oslavená a proměněná a přece s celým obsahem svého pozemského života. Znázorňuje i náš úděl, naši naději, že na konci údolí stínu smrti spočineme proměněni a přece s celým svým lidstvím v Božím světle.

Autor je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice