Biblické texty čtené v Adventu jednoznačně vedou k přípravě na setkání s Kristem. Čekání na viditelný Ježíšův příchod je příležitostí k pokání osobnímu i společnému – pokání církve. Adventní poselství se nás ptá: Co je tvojí nadějí? Žiješ nadějí příchodu a vítězství Mesiáše, nebo žiješ jinými nadějemi?

Říká se, že bez naděje se nedá žít. Myslím, že to je pravda. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, kteří ztráceli naději, a život pro ně přestával mít smysl. Neměli před sebou nic, co by je táhlo kupředu. Pokud ale člověk zahlédne před sebou cíl, pak je to pro něj úžasná vzpruha a povzbuzení. Dobře to znáte ze sportu. Když už člověk při vytrvalostním závodu nemůže a najednou před sebou zahlédne cíl, tak se ještě objeví zbytky sil a ty pomohou do cíle doběhnout. Pokud v životě před sebou vidíme cíl a je to cíl velký a krásný, potom mobilizujeme síly a k cíli směřujeme. Čekat druhý advent – druhý příchod Kristův – to tvoří určité napětí. Někdy to bývá označováno jako eschatologická pružina. Jde o poslední věci, jde o cíl, ke kterému směřujeme. Překvapivě je někdy možné zahlédnout hlubokou naději u lidí starých, nemocných, zraněných či pronásledovaných. Je to neklamná známka naděje opřené o něco pevného, co není v nás.

Falešná naděje
U Jeremjáše 17,5 je napsáno: Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“ Zde jsou demaskovány falešné naděje. Dokonce prokletí je vysloveno nad těmi, kteří mají naději v člověku a opírají se o pouhé tělo. Je tolik situací, kdy naděje v člověka nestačí. Dnes panuje kult těla. Jistě i naše tělo je darem od Boha a je třeba o něj pečovat. Ale doufat v pouhé tělo? Vždyť je zde opotřebení, proces stárnutí, nemoci! I ti nejkrásnější budou jednou prožívat, jak je půvaby těla opouštějí. Kdo má pouze naději v člověku: (6.v.): Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet. To je obraz člověka, který staví na prchavých, dočasných či dokonce falešných nadějích. Podobá se jalovci v pustině, stromu v poušti a v zemi solných plání. Tam není možné čerpat vláhu. Dříve či později bude jalovec umořen suchem a horkem.

Živá naděje
Pán Bůh prostřednictvím Jeremjáše předkládá i druhou variantu (7.v.). Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. A opět následuje barevná ilustrace: Ten, který doufá v Hospodina (8.v.):  Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody. Pro lidi, kteří žili v zemi, kde voda byla vzácností, to byla úžasná představa. Strom zasazený v blízkosti vodního toku měl i v době letního žáru a sucha své kořeny zavlažovány spodní vodou. Listí zůstávalo zelené a strom nepřestával nést ovoce. Tak je popsán člověk důvěřující Bohu. V době spalujícího žáru čerpá životodárnou vláhu z naděje, kterou má v Bohu.

 Advent nám klade otázku po naději. Jsou předloženy dvě naděje, dvě životní orientace, dva způsoby hledání síly pro lidské životní zápasy. Boží slovo drsným způsobem staví pod zlořečenství doufání v sebe sama nebo v jiného člověka. To nemá zlomit naši odvahu, to nemá znevážit naše lidská přátelství a vztahy. To je realita. Nesmíme doufat v člověka, ani v to, co člověk vytvořil. A přece je to velké pokušení. Člověk materiálně zabezpečený, obklopený skupinou přátel, s dobrým zaměstnáním a bydlením, má pocit bezpečí. Nakonec i lidská zkušenost naznačuje, jak je taková naděje krátkodechá a vratká. V 1K 15,19 apoštol posunuje vnímání naděje života ještě dál do adventní polohy: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Není pochyb o tom, že největší nadějí je Kristovo vzkříšení a věčnost.

Jeremjáš shrnuje: Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Těmito slovy je představena stálice víry v otřesech lidské existence. Jednomu člověku z naší historie se říkává „vytrvalec naděje“. Je to poslední biskup Jednoty českých bratří – Jan Amos Komenský – člověk, který běžel běh na dlouhou trať. Nejen sport má své vytrvalce, ale také lidský život. Komenský běžel svůj životní běh v době nejdelší evropské války, které se říkalo třicetiletá. Šel labyrintem rozbouřeného světa. Dotýkaly se ho téměř jobovské rány, které vícekrát zasáhly jeho rodinu, jeho životní dílo, ztratil domov a stal vyhnancem. Jeho víra ale byla zakotvena v Hospodinu. Prožil různá zakolísání, byl člověkem. Někdy měl tendence se spolehnout na člověka, dokonce i na politické a vojenské síly. Ale vždy znovu a znovu se vracel tam, co označoval jako ráj srdce nebo centrum securitatis – hlubina bezpečnosti. Měl velmi silné eschatologické čekání Kristova příchodu a svým životem a dílem se snažil připravovat příchod Božího království do lidských srdcí.

 Tváří v tvář blížícímu se Kristovu adventu čiňme pokání a revidujme svůj život. Pevný bod života není v nás, ani v humanitě, ale v Bohu a jeho království. Tato naděje se inkarnovala do života narozeného Krista a přišla mezi nás!

ThDr. Pavel Černý Th.D je předsedou Rady Církve bratrské, do listopadu působil jako předseda Ekumenické rady církví v ČR