Je zvláštní, jak se pozice pravice a levice prohodila. Pozorovatelé se občas podivují, že je naše mládež schopná volit TOP 09, zatímco propadli zelení a sociální demokracie, Že tedy – ve srovnání s blízkou cizinou, jsou mladí lidé pravicoví a ne levicoví.

Údiv není na místě. Česká levice se dá dobře charakterizovat starým slůvkem „reakcionářská“. Její postoj spočívá v podstatě ve snaze zabránit jakékoli změně. Pravice se oproti tomu dostala do pozice těch, kdo chtějí reformy. Teď nechávám úplně stranou obsah, ale uctívanou „změnu“ představuje ODS a TOP 09. V tomto ohledu vypadá kníže s Kalouskem a Nečasem přece jen revolučněji než normalizační zjev Jiřího Paroubka a jeho junta (až donedávna) oddaných kývalů.

Americký sociolog Peter Berger psal kdysi o tom, že kapitalismus má problém v tom, že nemá takovou mytologii jako socialismus. Řečeno česky, kolem kšeftu se nedá dělat tolik hezkých řečí jako kolem revoluce. Jenomže stačí, aby nastala světová krize a najednou se tu objevil nový velký příběh o hrozbě a záchraně a pravice se stala jeho mluvčím. Když přišla ČSSD na billboardech s tím, že světovou krizi zavinili Bush, Topolánek a Zahradil, mohl tomu věřit skutečně jen někdo dost prostoduchý. Takovým padouchem jako z Bonda 007 Topolánek přece jen nebyl, aby se kvůli němu položila půlka zeměkoule. Voliči prostě získali dojem, že levičáci se dali na vyprávění pohádek, což je dospělých lidí nedůstojné.

Proč se tolik propadli zelení, je na vyprávění složitější. Mohu jen navrhnout kombinaci tří faktorů: 1. určitá část voličů měla osobní důvěru k Martinu Bursíkovi. Problém pak byl buď v tom, že Bursík o ni přišel, nebo že voliči zjistili, že zelení jsou málo bursíkovští. 2. řádění dvou ultrazelených až oranžových dam Zubovové a Jakubkové patří nejen do politické historie, ale možná jako kauzy také do učebnic psychologie. Bez následků to zůstat nemohlo. 3. v situaci ekonomické krize se možná mnohým lidem zdá, stejně jako počátkem devadesátých let, že ekologie je luxus a že na ni opět musíme šetřit. Možná můžeme přidat i důvod čtvrtý, že některé dobře vypadající ekologické projekty se ukázaly být nanejvýš problematické, především zavádění biopaliv a solární energie. Přinejmenším v té podobě, jakou z toho vytvořila státní a evropská byrokracie.

A ještě ti lidovci, nechť odpočívají v nepokoji. Jeden slavný výrok říká, že opilec v příkopě je přesně tam, kde má být. Lidovci mimo sněmovnu jsou na tom stejně. Volba Jiřího Čunka předsedou, poté volba Cyrila Svobody a nakonec neuvěřitelně sterilní kampaň byly takovou koulí na noze, že s tím by do cíle nedoběhl ani Obelix. Tak nám třeba z billboardů na podzim sdělovali: „Dobrý den je, když si popovídáme.“ (No tak hlavně že i po tomhle krachu budou mít pořád ještě dobrý den.)

Hříchy se dají odpustit, ale jsou chyby, které se nedají napravit. Lidovci učinili tutéž chybu, jakou teď dělají komunisté, aniž to tuší. Demografický vývoj jde proti nim a oni s tím nic neudělali. Pokud měli dobrý program – a kdo to má vědět? – nikdo se to nedozvěděl. V sekularizované společnosti se úplně vykašlali na to, aby zachytili jakousi neurčitou zónu nevěřících nebo polověřících, kteří by však měli důvody s KDU sympatizovat. Jak na to, je samozřejmě k rozlousknutí oříšek přímo kokosový. V čele strany by měl stát krizový manažer, sekáč, který se nezakecá, bytost se silným hlasem a jedním párem uší navíc. Kde ho po století blažené existence ve svých řadách najdou, Bůh suď.

Úspěch strany Věci záhadné, nebo jak se ten spolek jmenuje, by vydal na rozbor ve speciálním článku.

Taková je tedy scéna po boji: jedna oslabená kdysi velká strana, jedna polo nová strana, jedna záhadná instituce složená z podnikatelů, blondýn a jednoho moderátora a pak sestavu v ve Sněmovně doplňují na levici ještě dva nahnilé kůly v plotě, které se potřebují, ale přitom to nesmí být moc vidět.

S trochou štěstí teď vznikne vláda, která bude tak dva roky či dva a půl roku působit, než začne další předlouhá volební kampaň.

Autor je teolog, sociolog a publicista

Titulek redakční