Slovo „světec“ je  dnes v běžné sekularizované češtině termínem nepoužívaným a pro nejmladší generace i zcela neznámým. Přibližně však odpovídá dnešnímu hovorovému hvězda (topstár) nebo borec, kultivovanějším výrazem – vzor, příklad. Každopádně se jedná o člověka, ke kterému se vzhlíží, podle kterého se přizpůsobuje život, ano, kterému se i mnozí vyznávají a prosí ho o radu. Každá známější současná Hvězda či Hvězdička společenského nebe (herci, umělci, baviči i politici) potvrdí, že jejich dopisní a emailová stránky často přetéká adoračními dopisy, ale také prosbami o radu či vzpomínku. Tomuto trendu člověk v každé době rozumí, a tak i dnešní doba má své novodobé světce, kteří vzhlížejí s plakátů nad psacím stolem i nad postelí. Přiznejme si tedy, že světci nejsou žádnou specifickou křesťanskou záležitostí, ale touha po Vzorech a Příkladech je obecně lidská potřeba, za kterou se není třeba stydět.

Předchozí generace slovo světec v křesťanském slova smyslu používali, ale většinou již pouze v pejorativním slova smyslu, například, když napomínali pokrytce větou „nedělej ze sebe světce (svatého, svatouška)“. Svatost ve smyslu morální bezúhonnosti se totiž stala něčím, co se u druhého neočekává a člověku, který se jeví jako dokonalý, se raději moc nedůvěřuje. Lidé z minulých dvou či třech generací, kteří ještě alespoň okrajově prošli náboženskou výchovou, si byli totiž správně vědomi, že moralizující příkazy „Buďte svatí, jako jsou vaši patroni v nebi“, jsou spíše jen zbožná přání těch, kteří je říkají, ale v reálném životě prakticky neuskutečnitelná. Pohled na vlastní morální nedokonalost a slabost je totiž natolik silnou zkušeností, že víra v někoho, kdo je dokonalý a všechny své nedokonalosti vyřešil, se jeví jako naivní.

Kdo je tedy onen světec, kterého především o slavnosti Všech svatých máme uctívat? Abychom tedy pochopili, co je třeba chápat pod svatostí života, musíme zajít na chvíli do křesťanských dějin.

Světci v dějinách křesťanství

Pohled na křesťanské vzory se v dějinách mnohokrát proměnil, přesto jsou však zřetelné některé základní pravzory – archetypy světce: Na počátku křesťanských dějin byl vzorem samozřejmě ten, který žil v blízkosti Ježíše Krista, a který nebyl jeho výslovným nepřítelem. Takto se do ranku světců dostali všichni počínaje Marií jeho vlastní matkou až po neformální přátele typu sourozenců Marie, Marty a Lazara z Bethánie, u kterých býval Ježíš občas na oběd nebo u nich přespával, když býval v nedalekém Jeruzalémě. I když Marta měla v kuchyni s línou Mařkou dokonce i před Ježíšem potíže a byla hubatá i na samotného Mistra, přesto si s její svatostí nikdo v církevní tradici potíže nedělal – byli to lidé, kteří měli Ježíše rádi a to stačí.

Tváří tvář řecké a římské kultuře, ve které se rané křesťanství pohybovalo se stal i u křesťanů světcem Heroj – hrdina – svědek víry (řecky tzv. martyr), který dokázal svědčit o své víře v Krista až za hrob. To byla éra vzhlížení k mučedníkům, výjimečným osobnostem, které tváří tvář katům dokázali obdivuhodně statečně po víru zemřít. Z kvantitativního pohledu jich nikdy nebyla většina, o to více však byli pak po celá staletí uctíváni, případně byl jejich příběh ještě heroicky dopracován legendami o tom, jak se smrti opravdu nebáli. To jsou všechny ony svaté mučednice Barbory, Apolény, Vavřincové apod. Zde někdy okolo 4. století se také započínají dějiny slavnosti všech svatých, tehdy slavené ve velikonoční době – je však pochopitelné, že oslavováni jsou pouze „všichni mučedníci“.

Potom ale rychle přichází doba, kdy se křesťanská víra stává více méně státním náboženství a smrt za víru nehrozí. Přesto potřebuje křesťan svého Heroje a tím se stává tzv. confessor – vyznavač. Je to jakýsi nekrvavý mučedník, typem především poustevník jako byl například Antonín Veliký nebo je to aktivní katolík, který bojuje o své pravověří se všemi sektáři a jinověrci, jako byli ariáni, pelagiáni, monofyzité a další tehdejší nekatolíci. Prototypem tohoto hrdiny je především svatý Atanáš, ale i dobrotivý Mikuláš. Protože se nacházíme na konci antiky, pak k této skupině hrdinů bojovníků přidejme i obdivované vzdělance – Augustýn, Bazil, Řehořové apod., kterým se někdy přidalo i přízvisko Veliký. Pak přichází středověk v pravém slova smyslu.

Od šestého století se Evropa proměňuje náporem barbarů, proti kterým nestačí Heroj bojovník ani Heroj vzdělanec. Tyto keltské, germánské, francké a nakonec normanské národy mají své vlastní hrdiny – zpravidla také bojovníky, ale zcela jiné než křesťanské. A zde se dotváří podoba současné slavnosti všech svatých. Na den, ve kterém pro tyto národy často začínal Nový rok, tedy 1. listopadu, a kdy se hrdinství předků slavilo zcela přirozeně, přesouvá církev památku všech oněch anonymních hrdinů, kteří kdykoliv a jakkoliv dosáhli Boha a nebe. 

Pak přichází jedenácté a dvanácté století, které je dostatečně poučeno z krize, kterou si církev prožila okolo milénia. Církev chce proto zavést ve svých řadách pořádek a přísný řád. Vzorem se stává nikoliv „bojovník konvertita“, ale přísný a umírněný řeholník (Bruno, Norbert, Bernard apod.), tedy člověk, který z evangelijních rad – chudoby, bezženství a poslušnosti představenému – udělal svůj celoživotní program. Tento vzor světce pak prakticky přetrvává až do pozdního novověku, a často bývá ještě zdůrazňován, zvláště v době reformace, která ústy Martina Luthera i  Jana Kalvína vyhodila celé mnišství a celibátnictví z oken ze své teologie i morálky. Snad kromě několika zbožných žen okolo třináctého století, z nichž ale většina byla také řeholnicemi, není čas pro laiky (rozuměj: laik = osoba nevysvěcená alespoň na jáhna) nebo osoby, které nežijí zasvěceným způsobem života. Dokonce i tak očividně laická světice jako například česká svatá Zdislava z Lemberka – manželka Havla z rodu Markvarticů,  je až do počátku 20. století zobrazována především jakožto řeholnice dominikánka. To že je dnes tato žena patronkou rodin, se stalo jen díky teprve velmi nedávnému posunu pohledu na křesťanské vzory. V druhé polovině dvacátém století se totiž v rámci „zdnešňování církve“ (a také tváří tvář stále se prohlubující krize řeholního způsobu života)  stává příkladem a vzorem křesťana opět člověk bez ohledu na svoje společenské postavení v církvi. To je jedno z oněch „zdnešnění“, o kterých mluvil papež Jan XXIII., když otevíral II. Vatikánský koncil (1962 -1965). Od té doby se tedy tu tam stane oficiálním církevním světcem nějaká ta matka, otec, syn nebo dcera, ačkoliv nejsou ani mučedníci, ani chudí celibátníci pod poslušností. Nastává tedy po dvou tisících letech opět doba Marií, Mart a Lazarů, kteří jsou svatí právě proto, že žijí s Ježíšem, i přes všechny své chyby.

Všichni svatí nejsou světci

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že během dějin byl pojem světec natolik zredukovaný, že nebe by muselo být poněkud „poloprázdné“, pokud by se tam vešli jen ti výše uvedení. Církev tedy alespoň na poslední chvíli novověku a tváří tvář postmoderně pochopila, že svět není zvědavý na nějaké „Výlupky všech ctností“, jakkoliv to jsou lidé často zajímaví, avšak nepoužitelní do praktického života!

O slavnosti všech svatých si tedy souhrnně připomínáme všechny, kteří kdykoliv a hlavně jakkoliv dosáhli cíle svého života, totiž záchrany – spásy, skrze svoje přátelství s Bohem, bez ohledu na jejich schopnost vyhovět oficiálním normám pro stanovení svatosti (tzv. kanonizační normy). Nikdo  tyto „všechny svaté“ nezkoumá, neptá se po jejich heroických ctnostech, nežádá od nich zázraky, které se mají stát na jejich přímluvu, aby mohli být postaveni „na oltář“. Naopak, tento den je dnem všech těch svatých před Bohem, kteří se svatými před církví nestali a ani by se by se mnohdy v minulosti stát nemohli. Jsou však u Pána Boha a to je pro ně i pro nás podstatné.

Kdo je světec?

To nás však přivádí i k zásadní otázce: Co dělá světce světcem? Světec současnosti, který se sice zatím nevešel na katolický oltář, ale určitě se vždy vešel a vejde  „do nebe“, je pravděpodobně především laikem (tedy ani ne jáhnem, knězem či biskupem) a bude pravděpodobně také tzv. nezasvěcenou osobou (zasvěcená osoba: řeholník, mnich apod.). Vysvěcených a zasvěcených osob je totiž v porovnání s množstvím křesťanů málo, takže většinové laiky nelze trumfnout.

Pravý světec je člověkem jistě nedokonalým, v pravém slova smyslu ubohým, často zmítaným nezvládanou tělesností a někdy i nezřízenou touhou po moci, kterou v něm současná ekonomicky rozvinutá západní společnost dráždí. Jediné a podstatné, co ho však činí oním příkladem k následování a vzorem, je jeho pokora před Bohem – která je často pouhým jeho vědomím, že je zachranitelný pouze svým vztahem s Bohem. Tuto závislost na Bohu však ve svém strachu z posměchu jen málo nosí navenek – jeho svatost ve výše uvedeném slova smyslu tedy spíše není vidět. Světec dneška žije často i všelijak a možná i v určitých obdobích svého života hřeší proti lásce a ve své slabosti nadělá i mnoho morálních selhání. Avšak nakonec, poučen svými chybami a očištěný pokáním, které za své hříchy přinesl, vydechuje svůj život se slovy nebo jen s myšlenkou „Bože, odpusť mi a ujmi se mého konce“.

To jediné totiž pro svatost stačí, podobně jako to stačilo všem Ježíšovým přátelům i zločinci po pravici Kristova kříže.  A já věřím, že takovými svatými se nebe jen hemží, protože to nejsou jen světci dneška, ale to jsou světci, kterých v křesťanských dějinách byla většina, jakkoliv zůstali před církví stranou – nepovšimnuti.

Takoví lidé jsou v linii našich pokrevních předků, našich přátel, v nejlepším případě jsme to i my sami. Právě proto stojí zato slavit slavnost všech svatých.

Mezititulky redakční

P. ICLic. Michal Podzimek, Th.D. je vysokoškolský kaplan v Liberci a pedagog na tamní univerzitě.