Před deseti lety 27. února 2011 zemřel Oto Mádr, jedna z nejviditelnějších a nejpozoruhodnějších osobností katolického disentu a podzemní církve. Muž, který dokázal z tázání se na ducha doby a samozřejmé pracovitosti, vytvořit specifickou spiritualitu. Kvas těsta, který v současném církevním prostředí zásadně chybí.

Jan Sokol byl jedním z nejpozoruhodnějších filozofů v českém prostředí, člověkem s vždy mimořádně rychlou a srozumitelnou odpovědí, která ale nepostrádala argumentační hloubku. 

Na banální otázku, zda byl Ježíš skutečně nejen Bohem, ale i člověkem, dostaneme pravděpodobně v křesťanském prostředí téměř jednomyslnou odpověď, že jistě ano. V eseji se pokusíme ukázat, že toto samozřejmé dogmatické předporozumění je sice správné, ale ve skutečnosti s sebou v katolickém prostředí nese mnohé obtíže. 

Rok 2020 proměnil mnohé z toho, na co jsme byli v běžném provozu našeho života - ať již náboženského, společenského nebo občanského - zvyklí. Rád bych proto nabídl pět krátkých bodů k určité reflexi a zamyšlení se nad změnami nebo strukturami myšlení, které musíme odložit, pokud chceme vstoupit do světa skutečně s adekvátní eklesiologickou reflexí.

V první části eseje jsme se pokusili nastínit jistou strukturu církve, poněkud uměle dělenou na oficiální a podzemní, jejíž dělení vlastně tvořila aktivita církevních tajemníků udělujících a odebírajících státní souhlas. Nyní se přeneseme k problému, který je vytyčený v názvu eseje – jak k setkání po roce 1989 vlastně došlo a proč se nikdy úplně nepodařilo, respektive proč i nyní po třiceti letech toto nesetkání stále můžeme pozorovat.