Polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman hovoří o změně společnosti jako o transformaci z pevné do tekuté modernity. A i když je náboženská problematika mimo jeho hlavní pozornost, poměrně zřetelně ukazuje, proč nyní prožíváme jednu z největších změn v dějinách církve. Když papež František hovoří o potřebě vystoupit vůči klerikalismu nemusí být jeho postoj něčím, co by nemělo širší ekumenický charakter. Proč je tedy klerikalismus větším problémem než před sto lety?

Když se v českém prostředí řekne jezuita, velká část společnosti si jistě vybaví na prvním místě Koniáše, následovaného papežem Františkem a možná Ignácem z Loyoly. V Brně ale tím prvním jménem bude s velkou pravděpodobností Martin Středa, jedna z nejpozoruhodnějších osobností třicetileté války na českém území.

Ještě jednou bych se rád vrátil k diskusi o neměnné přirozenosti. Nikoliv primárně jako k problému filozofickému, ale jako k prubířskému kameni žitého křesťanství. Jako k bodu, který před nás staví otázku, jakým způsobem žít a mluvit o svém křesťanství.

Otevřená diskuse o tom, zda je, nebo není přirozenost neměnná a co z ní je, nebo není možné vyvozovat, je zcela zásadní. Ukazuje totiž na to, že často pracujeme s předpoklady, které nejsou zcela samozřejmé a jejichž pojmenování nebo zpochybnění může mít dalekosáhlé důsledky. Tím, o kterém bych rád mluvil, je pozice, kterou popisoval Stanislav Sousedík, totiž objektivistické paradigma. 

V nedávné době jsme si připomněli desáté výročí smrti Tomáše Špidlíka, jednoho ze čtyř českých kardinálů, kteří nebyli spojeni s pražským ani olomouckým biskupským stolcem, jezuitou, který dokázal skloubit vzdělání a hlubokou osobní spiritualitu s výjimečným organizačním talentem a vtipem.