A potom přišlo nedělní jitro, kámen od hrobu byl odvalen. Velká noc je tichá, neokázalá, skoro plachá. Zmrtvýchvstání není show pro davy diváků. Záře vzkříšení je tím světlem, které občas přestáváme vidět v návalu různých životních karambolů, nemocí a neštěstí. Občas zapomínáme, že bez Velkého pátku by nebylo nedělní jitro – den, který nám dal Pán, a my se v něm můžeme radovat.

Kniha Miroslava Nedorostka má příznačný podtitul: Kněz, politický vězeň, dělník a biskup skryté církve. Život kněze ve druhé polovině 20. století. Je to biografie nejen kněze Stanislava Krátkého, ale i celé české katolické církve, tedy nejen té skryté, v podmínkách totalitního státu. Protože “oficiální” a “tajnou” církev od sebe nelze oddělovat, jde totiž jen o dvě větve téže církve.

Maruška Kudeříková – komunistická svatá, dokonalá ikona? Nebo zfanatizovaná postpubertální dívčina s vymytým mozkem, plující na vlně adrenalinu, která ji donesla až pod ostří gilotiny? V těchto dnech si připomeneme jedno pozapomenuté, nicméně mrazivé výročí. Narozeniny mladé dívky, za pouhých pět dní následované smrtí. A to smrtí násilnou.

Už dvakrát jsem na těchto stránkách napsala úvahu s nadpisem „Benedikt to zvládl“. Poprvé jako reportáž o jeho návštěvě České republiky a podruhé jako zamyšlení po jeho abdikaci. A dnes mu věnuji vzpomínku a musím opět uznat, že to zvládl - tu nejdůležitější zkoušku, přechod na věčnost.

Miloš Doležal dokonale ovládá umění dodržet dokumentární věrnost, a přitom nebýt suchopárný. To se projevuje nejen v tak zásadním díle, jako je literárně pojatý životopis P. Josefa Toufara, ale i v miniaturách z doby tak zvaného reálného socialismu. Jeho dílko zaujme svým neotřelým titulem: Jízda na skle ochcanou strání.