Teolog Oto Mádr a kardinál Miloslav Vlk patřili k lidem, se kterými jsme se setkali my, co jsme po roce 1990 nějak vstoupili do veřejného prostoru. Tehdy jako mladí dravečkové, co neuznávali zásluhy starců, přičemž stařec byl každý, kdo byl o dvacet let starší, než jsme byli my sami. My byli liberální (někdy jen zdánlivě) dravečkové, dnes jsou dravečkové tridentští.

Před pár týdny jsem dokončil knihu Česká katolická literatura 1945-1989. Je to kniha o literatuře. Ale je to i kniha o vztahu české kultury, komunismu a křesťanství. Odtud i pět bodů k tématu dnešního shromáždění.

Není to tak dávno, co Universum publikovalo anketu na téma, jakou roli mají dnes teologické fakulty na českých univerzitách. Diskutovalo se dlouze, až se možná trochu rozmělnilo jádro diskuse, a sice že univerzity potřebují filosofická a teologická pracoviště proto, aby neztratily ze zřetele zaměření na to podstatné, touhu jít k jádru problému, a zároveň vědomí širších souvislostí, univerzality.

Apoštolská exhortácia o rodine Amoris laetitia otvorila novú etapu Cirkvi. Je ovocím dvojročného synodálneho putovania - modlitieb, reflexií a debát - a Františkovej petrovskej starostlivosti. Ako poznamenal kardinál Walter Kasper, "nezmenila ani jotu súčasného cirkevného učenia a predsa zmenila všetko".

K příležitosti nedožitých stých narozenin Oty Mádra si dovolím přinést krátkou reflexi některých významných momentů jeho myšlení a života, jakkoli jsem si vědom toho, že text nenabízí ani hlubokou a dlouhodobou osobní zkušenost s touto osobností, ani systematickou analýzu jeho díla. Přesto se domnívám, že jeho reflexe očima již více než čtvrtstoletí svobodné církve je zajímavé a důležité.