Zažili jsme již celonárodní anketu, koho že si nanejvýš vážíme. Jednoznačně vyvoleným se mohl stát Jára Cimrman. Leč byl organizátory ze soutěže vyloučen. O bourání a ničení soch toho známe již hodně. I v „moderní době“. 

Církve schválení zdanění restitučních náhrad nezničí. Jestli dokázaly vzdorovat totalitě tolik let, potom je zdanění jen malou epizodou v jejich životě a práci. Být znovu okraden, to není ostuda. Ostudou je krást a krádež znovu na denním světle opakovat. Důležitou reakcí v případě zdanění by mělo být pokračování v rozvíjení misijního poslání Kristovy církve a kooperace se státem v oblastech, kde to je možné (sociální služba, školství, kaplanské služby, morální výchova). 

Objevil se nám tu v českém prostředí najednou jakýsi vnitrocírkevní spor, kulturní válka mezi dvěma pojetími katolicismu. Spor mezi z ciziny importovaným apokalyptickým buď-a-nebo-katolicismem (pozor: oxymóron!) a tradičním českým zvěřinovským nejen-ale-i-katolicismem. Jde tedy o spor o povahu a také styl katolicity.

Často mě napadají věci vypadající nepatřičně. Velikonoční radost by měla vládnout naším životem. A já už přemýšlím, jak dlouho vydrží, proč není trvalou součástí života, kam se ztrácí, co ji krade. Vyjma těžkých životních situací jsou zde i jiné vlivy.

Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua, je vstupem do samého srdce Velikonoc. Není branou, to je asi spíš Květná neděle, s průvodem a ratolestmi, s voláním lidí na ulicích. Podle mě je Zelený čtvrtek oproti tomu brankou, prahem, který se překračuje na znamení kroku, který už nelze vrátit.