Debata na téma „gender“ jako výzva pro teologii a církev. Mnozí nemají přesnou představu, co se tímto termínem označuje, a právě proto jsou přístupni zavádějícím výkladům. Problematika genderu představuje výzvu, kterou si církev a teologie z mnoha důvodů nesmějí dovolit ignorovat.

Nazývají papeže Františka heretikem, formulují rigidní morální představy a občas zastávají fantastické apokalyptické vize. Ale co je motorem pro tvůrce a uživatele příslušných internetových fór, kteří se sami hlásí ke katolické církvi?

Marek Vácha se v textu pro Respekt podíval na svět očima ďábla a všiml si jeho působení všude v naší zemi. Ďábel podle něj vedl kroky popíračů změny klimatu, jakým je například Václav Klaus, ale stejně tak nakazil i novináře píšící o pálení knih nebo o kázání Petra Piťhy. Ďábel inspiruje „dobré“ lidi, aby nelétali letadly a aktivistky, aby neměly kvůli klimatické změně děti, a přitom dále pěstuje řepku a rozdmýchává vojenské konflikty. Marek Vácha takto shrnul podivnou změť vážných společenských problémů.

Text Norberta Schmidta Apokalyptický buď-a-nebo-katolicismus mne přiměl k zamyšlení nad tím, do jaké míry lze katolictví charakterizovat prostřednictvím zkratek aut-aut a et-et, a o tom, zda lze hovořit o „tradičním českém nejen-ale-i katolicismu“. Nechci s ním polemizovat. Nechci se ani zapojit do polemiky mezi ním a Štěpánem Sirovátkou o knize Štěpána Smolena. Kladu své teologické přemýšlení vedle jejich rozpravy jako svou vlastní meditaci na téma, které jsem odvodil ze závěru Schmidtova textu.

Každý večer jsem spolu s rodiči poslouchal Vatikánský rozhlas, kde často promlouval kardinál Josef Beran, Jednou řekl: „Církev svatá často chybovala, a pak za to musela i trpět během toho celého vývoje historického…“ Bylo to pokorné přiznání chyb a nedostatků církve ze strany vysokého církevního hodnostáře, vlastně mučedníka pro víru, jehož padesáté výročí úmrtí si připomínáme v těchto dnech.