Kolem Miloslava Vlka, kardinála a emeritního pražského arcibiskupa bylo vždycky plno lidí, kteří ho pokládali za sobě blízkého. Mnozí z nich jistě budou rovněž svědčit o tom, jak se „Míla“ zapsal do jejich paměti a srdcí. Proto si rozhodně nečiním nárok, že těch několik následujících zastavení na naší společné cestě, která trvala přes 32 let, je nějakou jeho reprezentativní charakteristikou. Je to mnohem spíš poděkování  muži, kterému jsem vždy byl rád k službám.

To, že se najednou tolik lidí dovolává „křesťanských hodnot“, bude tedy sotva důsledkem náhlého oživení křesťanské víry. Mnohem spíš je pravděpodobné, že se tu s křesťanstvím zachází velice účelově, říká kardinál Vlk v exkluzivním rozhovoru pro Christnet. Vysloví se mj. i ke  kauze arcibiskupa Bezáka či k neudělení státního vyznamenání Jiřímu Bradymu.

Zdá se, že všechno, co bylo možno říci v souvislosti s exodem uprchlíků z Afriky a blízkého východu, bylo už tak či onak mnohokrát řečeno. Výsledkem je jen narůstající polarizace v české společnosti, zvyšující se agresivita a rychlé prohlubování propastí či růst bariér. Předem tedy vím, že mám malou šanci, aby můj pokus alespoň trochu zpřehlednit „debatní pole“ a podívat se na něj z křesťanské perspektivy,

K letošnímu 17. listopadu mně mimo jiné přišel od mého dlouholetého kamaráda a františkánského sekulárního spolubratra e-mailový dopis, který nesl nadpis Co nám přinesla kanonizace svaté Anežky. A pod nim uváděl – považte – 16 důvodů, proč bychom místo skuhrání a otráveného posuzování všeho, co se za těch 25 let dokázalo pokazit, měli být vděční a být nositeli radosti.

Tomáš Garrigue Masaryk byl – pro mnohé možná poněkud paradoxně – právě tím člověkem, který mě, sedmnáctiletého katolíka velmi aktivního a zvídavého, leč povrchní víry, uváděl do vztahu k Bohu a zvláště Ježíši Nazaretskému. Jako malou splátku „svému učiteli“ tu předkládám pokus o přiblížení Masarykova duchovního života.