P. Vít Zatloukal mi vytýká, že nevycházím z "průkazných a doložitelných údajů "a" zákonů logiky", ale jen z osobní zkušenosti. Myslím, že pro každého normálního člověka je jeho osobní zkušenost důležitější než nějaké údaje kdesi na papíře. A pokud se někomu zdá, že ignoruji zákony logiky, možná to bude tím, že mám prostě jiný názor a odlišné zkušenosti než on.  Moje konverze před více jak dvaceti lety nezačala setkáním s knězem nebo nějakým věřícím, ale setkáním se samým Bohem. Po křtu jsem se musela roky protloukat sama, bez zázemí, bez společenství a bez duchovní opory. Když mě náhle jako blesk z nebe postihla onkologická diagnóza, několik kněží v mém okolí se mnou přerušilo komunikaci. ...

Svatý Valentina bývá zobrazován jako biskup s postiženým nebo epileptickým dítětem u nohou, jako biskup s kohoutem, biskup odmítající uctívat modlu, popravovaný biskup, jako kněz s mečem nebo sluncem v ruce nebo jako kněz navracející zrak slepé dívce. Stal se patronem snoubenců, manželů, zamilovaných, mládeže, epileptiků, omdlévajících, postižených morem, cestovatelů a včelařů.

V loňském roce vydalo Karmelitánské nakladatelství knihu s titulem Neboj se usnout, Silvie! Autorka Margareta Binderová vypráví příběh své umírající přítelkyně, kterou v posledních měsících doprovázela. Otevřeně přiznává, že to nebylo jednoduché nejen z časových důvodů, ale také vzhledem k nezkušenosti se smrtí a umíráním. Přestože to vypráví zdravý člověk, dostává se nám pohledu z obou stran. Dozvídáme se, jak vnímá svět nevyléčitelně nemocný a s jakými problémy se potýkají pomáhající a doprovázející. V tomto případě se jednalo o zvlášť složitou situaci, protože onkologická diagnóza se přidružila k dlouhodobé psychické nemoci.

 Zaujal mě diskuzní příspěvek v Areopagu "O spolupráci některých kněží s StB - proč to není jedno", v němž autorka upozorňuje na krizi církve. Církev prochází stále krizemi, stačí jen nahlédnout do církevních dějin. Je ovšem přirozené, že nás zajímá hlavně současnost, v níž žijeme. Vzhledem k tomu, že jsem konvertovala až v dospělém věku, mám poněkud jinou představu o životě v Duchu svatém, než jakou mi předkládá každodenní církevní praxe - anonymní kostelní dav, jednou za měsíc devocionální zpověď a pak už být jen bezejmenným číslem ve farní statistice.

Reaguji na výzvu paní doktorky M. R. Křížkové "vydat co nejpravdivější svědectví o násilí a nátlaku, kterým každý musel čelit, ať už obstál či podlehl". Také polští biskupové vyzvali „všechny církevní osoby, duchovní i laiky, aby pokračovali ve zpytování svědomí ze svého jednání v době totalitarismu.“