Vznikem nové vědecké a vzdělávací instituce, kterou je Papežská akademie latinských studií (Pontificiam Academiam Latinitatis), se znovu otvírá otázka postavení latiny v katolické církvi, ale také v celé západní společnosti. Více než tisíc let představovala latina základ vědeckého jazyka, myšlení i komunikace.

Vyhlášení Roku víry není něčím náhodným – nejen že navazuje na půlstoletí od koncilu, ale také byl doprovázen biskupskou synodou, která se snažila nalézt odpověď na otázku, jak přinášet víru světu s novou dynamikou. Prostor byl ale také věnován vztahu křesťanství a islámu a dalším důležitým tématům.

Katolická i křesťanská média otevřeně hovoří o tom, že letošní držitelé Nobelovy ceny za lékařství dokázali učinit veliký krok ve vědě i etice. Díky jejich přístupu lze kmenové buňky získávat také z jiných buněk než embryonálních, což odstraňuje velkou část etických problémů.

V říjnu započatý Rok víry může být vnímán hned několika způsoby. První se nabízí optikou Pavla VI., jenž v roce 1967 vyhlásil „Rok víry“, přes pohled skeptického postmoderního člověka, až po snahy Benedikta XVI. přinést problematiku víry do kontextu II. vatikánského koncilu.

Farní knihovny mají ve většině míst již svůj vrchol za sebou a dalo by se říci, že postupně skomírají. Přesto si myslím, že v oblasti pastorace, vzdělávání i celkového klimatu farnosti hrají mimořádně důležitou roli. Osobně se domnívám, že mohou být projevem dynamické, živé, rostoucí církve, která má stále co říci dnešnímu světu. Moderním jazykem řečeno – představují zdroj sociálního i intelektuálního kapitálu, ze kterého by farnosti měly růst.