Rok 2020 proměnil mnohé z toho, na co jsme byli v běžném provozu našeho života - ať již náboženského, společenského nebo občanského - zvyklí. Rád bych proto nabídl pět krátkých bodů k určité reflexi a zamyšlení se nad změnami nebo strukturami myšlení, které musíme odložit, pokud chceme vstoupit do světa skutečně s adekvátní eklesiologickou reflexí.

V první části eseje jsme se pokusili nastínit jistou strukturu církve, poněkud uměle dělenou na oficiální a podzemní, jejíž dělení vlastně tvořila aktivita církevních tajemníků udělujících a odebírajících státní souhlas. Nyní se přeneseme k problému, který je vytyčený v názvu eseje – jak k setkání po roce 1989 vlastně došlo a proč se nikdy úplně nepodařilo, respektive proč i nyní po třiceti letech toto nesetkání stále můžeme pozorovat.

Hovořit o podzemní církvi v dnešním kontextu může být pokusem více historického exkursu než aktuální sociologické či teologické sondy. A přesto se domnívám, že právě takový pohled je pro pochopení sociálních dynamik v české církvi nesmírně důležitý. Odkrývá totiž některé struktury, ve kterých žijeme, ale možná právě bez pohledu na tři desítky let starém (ne)setkávání je uvidíme jen velice obtížně.

Polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman hovoří o změně společnosti jako o transformaci z pevné do tekuté modernity. A i když je náboženská problematika mimo jeho hlavní pozornost, poměrně zřetelně ukazuje, proč nyní prožíváme jednu z největších změn v dějinách církve. Když papež František hovoří o potřebě vystoupit vůči klerikalismu, nemusí být jeho postoj něčím, co by nemělo širší ekumenický charakter. Proč je tedy klerikalismus větším problémem než před sto lety?

Když se v českém prostředí řekne jezuita, velká část společnosti si jistě vybaví na prvním místě Koniáše, následovaného papežem Františkem a možná Ignácem z Loyoly. V Brně ale tím prvním jménem bude s velkou pravděpodobností Martin Středa, jedna z nejpozoruhodnějších osobností třicetileté války na českém území.