Dnes opět chvilka teologie na základě biblických textů této neděle. Rozlišme pojmy eschatologie, apokalyptika a chiliasmus a řekněme si něco o pravých a nepravých prorocích. V dnešním evangeliu se vlastně prolínají všechny tyto tři motivy.

Letošní svatováclavské kázání Petra Piťhy bylo skutečně skandální a fakt, že bylo proneseno v katedrále a navíc v den velké církevní i státní slavnosti, znamená, že tento skandál (opravdu „veřejné pohoršení“) nelze jen tiše přejít a „zamést pod koberec“ tak, jak se v církvi bohužel dlouho se skandály zacházelo.

Mé dva největší omyly se týkají mého pohledu na společnost, s níž jsem osudově spojil svůj život, a na katolickou církev. Od dětství jsem se zajímal o historii, zvláště českou, na počátku puberty jsem vlivem Jiráska a množství historických románů, filmové Husitské trilogie Otakara Vávry a protikatolických textů z první republiky i padesátých let byl zapálený národovecký husita.

V den památky dvou velkých osobností, které stály u pramenů křesťanské kultury v naší zemi, je třeba si položit otázku, jak je tomu s vírou v naší zemi dnes. Jsme všeobecně považováni za jednu z nejateističtějších zemí této planety. Lze přijmout  toto tvrzení?

Kolega Dvořák mi snad odpustí, že jsem se nad jeho velmi pečlivým, zcela logickým a nepochybně dobře míněných textem, svědčící o solidním scholastickém tréninku, trochu usmíval. Vzpomněl jsem si, jak i mne jako mladého konvertitu při horlivém studiu novotomistických učebnic teologie těšila ta skládanka do sebe zapadajících sylogismů jako intelektuální hra. Kdyby byl kolega Dvořák knězem, seděl po desetiletí dlouhé hodiny ve zpovědnici a naslouchal stovkám životních příběhů, viděl by to jinak.