Jezuita Jan Rybař ve čtvrtek 14. ledna, skoro přesně ve věku 89,5 roku, náhle zemřel. Odešel tak jeden ze tří mušketýrů hradecké diecéze, spolu s Václavem Vackem a Josefem Kordíkem, katolických duchovních dlouhá léta působících v různých východočeských farnostech, jejichž dosah byl ale mnohem větší, i když jsem přesvědčen, že ke škodě české církve stále příliš malý, než jak by si zasloužili.

Jarní krize a události okolo pandemie obnažily řadu trendů a některé z nich akcelerovaly. Církve a náboženský život nejsou výjimkou. Základní poselství kovidové krize se nám nebude líbit, ale svojí razancí nám dává velkou šanci.

Student prvního ročníku bohosloví Štěpán Sirovátka se v textu nazvaném Církev mezi idejemi a ideologiemi pokusil vybrat několik momentů z článku Vábení politických sirén a prokázat na nich údajné „nedostatečné rozlišování“. Pomiňme problematičnost žánru samotného, protože u textu publicistické povahy se vždy musí výpovědi zahušťovat, takže lze pokaždé argumentovat nedostatečným zdůvodněním toho či onoho, a pojďme se podívat, zda Sirovátkova zpřesnění a poznámky odpovídají skutečnosti, tedy zda je jeho argumentace vůbec oprávněná. 

Jako tehdy i dnes je strach špatný rádce. Církve ve střední Evropě potřebují změnit dikci i strategii, od jalového „bránění“ přejít k dialogu založeném na naslouchání, k trpělivosti v hledání nového tvaru společnosti budoucnosti.

Není těžké si povšimnout skutečnosti, že letošní oslavy jubilea 600 let upálení Mistra Jana Husa, jsou poměrně skromné, spíše z povinnosti než z nadšení a přesvědčení. Ostře to kontrastuje s okázale velkorysými oslavami výročí příchodu slovanských věrozvěstů (2013) či s již nyní naplánovanými aktivitami spojenými s výročím narození císaře Karla IV. (2016).