O Vánocích dochází ke srovnání mocností. Třídí se elity. Bezmocný a chorobný Herodes, kterému na každém prstu visí jedna legie bojovníků. A proti němu Všemohoucí mimino zabalené do plének, pomačkané od porodu, plačící po šoku zrození a pak spokojeně přisáté u maminčina prsu. Dochází tu ke srovnání mocností a sil.

Ano, hlásím se k těm, kteří jsou proklínáni stíny této doby. Čekal jsem, že bratra označovaného hanlivým prvorepublikovým slovem se zastane někdo z jeho bližších kolegů. Ovšem: Každá doba má své názorové boje. Nezřídka založené na obchodních zájmech. Před pádem do šílenství nejen krutých slov, ale i krutých činů je nutné vyvarovat se neřádu v řeči. Tedy zmatení pojmů a násilnosti výrazu.

Sešli jsme se do tohoto chrámu ke společnému začátku církevního roku, v němž se opět odehraje celé tajemství naší společné víry, v níž vyznáváme, že se Bůh stal člověkem a náš Pán šel cestou kříže a vzkříšení. Věříme dnes spolu, že budeme na své cestě naplňováni Duchem svatým, kterého nám Pán o Letnicích dal.

Jsem toho názoru, že církev řeší věci, které čas vyřešil za ni. Říkám to sebekriticky. Kdykoliv se najde nějaká výzva, většinou si církev najde důvod proč to zatím neřešit. Snad je v tom jistota, že na to jednou přijde čas. Ale nic se neřeší dopředu a téměř nic se neřeší včas. Výzvy moderního světa nás předjely jako raketoplán.

Dnes si na začátku postního období značí křesťané svá čela popelem. Nebudeme sypat jiným, musíme si nasypat popel na vlastní hlavu. Všechna nám známá náboženství jsou si jistým způsobem rovna. Stejně tak však platí, že je vždy jen jedno náboženství unikátní!