Zaujal mě článek Petra Macka „Manželství pro všechny – tři klíčové otázky“. Dlouhodobě se z etického hlediska zabývám otázkou hodnoty lidských vztahů a Božích mandátů. Papež František, rozvíjející uvnitř církve i vně církevního společenství vizi církve jako „polní nemocnice“, nás nenechává na pochybách, že vztah lidí, žijících v církvi, k sobě navzájem a k druhým musí projít, a už prochází velkou proměnou.

O současných i minulých krizích KTF UK toho bylo napsáno dost. Vzedmutí vlny solidarity s těmi, kteří se ve svém domovském pracovišti a mnozí také na své alma mater, necítí dobře, bezpečni a doma, je potěšující. Ani teologická fakulta veřejné vysoké školy, která si zachovala svoje pouto s místní i obecnou církví, ani malá křesťanská škola kdesi v horách, nemůže pustit ze zřetele ona „znamení doby“, o nichž mluví papež František. 

V čase, který bude možná jednou označen za čas etického a civilizačního zlomu, se obnažily na dřeň zdroje duchovního, resp. osobního života. Ukázalo se, jak různorodé tyto zdroje jsou, a to i u lidí, anebo právě u nich, kteří se hlásí ke Kristu jako jeho nejvěrnější učedníci.

Nesejde příliš na tom, jak velkými superlativy bývá americký pastor, teolog a spisovatel Timothy Keller označován, např. C. S. Lewis pro 21. století. Podstatné je, že jeho teologické a meditativní texty jdou na hlubinu toho kterého duchovního motivu s odvahou a poctivostí, které se v čase – v němž bylo napsáno a řečeno už úplně všechno – ještě umí dotknout lidského srdce.

Otázka celibátu a kněžského manželství je v katolické církvi jedna z nejdiskutovanějších. Popravdě neexistuje argument, který by nebyl pro či proti zachování povinného celibátu přednesen. Přesto je zřejmé, že i dnes, v 21. století, je celibátní život kněze či řeholnice považován v řadě ohledů za nejlepší a nejdůstojnější způsob života.