Naši zemští patroni to neměli lehké, za svého života ani po smrti. Jako by nestačil hodně nepříjemný odchod z tohoto světa. Kníže Václav se dočkal zneužití své úcty nacistickým režmem. A Jan z Nepomuka dopadl ještě hůř: měl být z českých dějin rovnou vygumován. O důstojné oslavě 250. výročí Janovy kanonizace si mohla česká církev jen nechat zdát. Komunistický režim dokonce velmi nelibě nesl i účast kardinála Františka Tomáška, pražského arcibiskupa, na vzpomínkové slavnosti v sousedním Rakousku. „Světec barokního temna“ hlásalo Rudé právo v jubilejním roce 1979.

Před koncilem bylo hlavní myšlenkou postní doby rozjímání o utrpení Páně. Pokoncilní liturgie se vrátila k dávné tradici a vnímá toto období jako duchovní obnovu. Postní doba znamená pozvánku k zamyšlení nad vlastní existencí, nad směřováním našeho života. Protože ale coby zaměstnaná žena kmitám mezi domácností, dopravními prostředky a pracovištěm, stalo se mi to, co každý rok: toto liturgické období mi proklouzává mezi prsty. Došlo mi, že potřebuji nějaký záchytný bod.

Je to naše denní modlitba, její slova nám předaly předchozí generace. Každý živý jazyk se vyvíjí, mnohé modlitby si vyžádaly textovou úpravu, aby „církevní čeština“ zůstala živá a aktuální. Modlitba Otče náš je ovšem výjimkou, ta slova jsou natolik promodlená, že je není možné jen tak odsunout.

Měsíc říjen už patří podzimu, ale záhony ještě bývají plné růží. Dosud jsou svěží, nepřešlé ranními mrazíky, a když se z mlhy vyloupne chladné ráno, vydechují vzpomínky na léto, na svůj čas, čas růží. A připomínají nám ještě něco: do podzimu vstupujerme spolu s Terezkou z Lisieux, a ta přece slíbila, že z nebe bude házet dolů na zem růže. Šťastnou náhodou (je to ale opravdu jen náhoda?) slaví svůj svátek prvního října.

Brno, jak známo, je hlavním městem Moravy. A v průběhu posledních jedenácti let se stalo i domovským městem Katolické charismatické konference. Ta letos oslavila dvacáté osmé narozeniny. Vyrostla z dětských střevíčků i nemocí a dnes je v krásném mladém dospělém věku.