Vyhazov předního českého historika, teologa, pedagoga a římskokatolického kněze Tomáše Petráčka z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy je obrazem mnohem hlubších a bolestnějších skutečností. Ježíšův učedník Vojtěch Novotný není sám, kdo v prostředí teologických fakult spjatých s mojí církví propustil člověka, o jehož domácím a mezinárodním renomé pochybují jen ti, kteří by nejraději vrátili církev jen pár minut po skončení Tridentského koncilu a jimž vyhovuje středoškolská či učňovská výuka náboženských předmětů a pojetí víry a náboženské praxe jako klacku na druhé.

Dříve než věci samé se můj příspěvek dotkne nešťastného způsobu, jakým do veřejné debaty zasahují některé hlasy z křesťanské části naší společnosti. Dochází totiž ke zbytečnému směšování různých úrovní, na nichž lze o problematice manželství a přístupu k sexuálním menšinám uvažovat. Debata se pak vede ve stylu babylónského zmatení jazyků a hádání hluchých, kteří si neumí naslouchat.

V křesťanských církvích horlivě diskutujeme o tom, kdo by měl nebo neměl vstupovat do manželství. V pozadí při tom zůstává otázka, co vůbec manželství je. Celou debatu tak provází podivuhodné ticho a řada zarážejících zámlk.

Ve svém prohlášení definujete manželství jako „trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu“. S touto formulací, která je v podstatě citací z Občanského zákoníku (§ 655), se ztotožňuji. S ostatními tezemi a myšlenkami vašeho prohlášení se ztotožnit nemohu. Např. tvrdíte, že „institut manželství nezaložili lidé, ale sám Hospodin ve chvíli, kdy stvořil člověka“. 

Když při čtení zní, že je třeba chránit přistěhovalce, sirotka a vdovu, neumím se vžít do pocitů sirotků a vdov. Ale stále více rozumím, co cítí přistěhovalec. Všechno podstatné, co mě ukovalo a utvořilo, jsem zažil na Moravě. Už jako ženatý jsem emigroval do Prahy a toto všechno nechal za sebou daleko na Východě.