Převoz ostatků kardinála Josefa Berana je příležitostí k připomenutí některých momentů z jeho života. Tentokrát se budu věnovat jeho akademické kariéře.

V Čechách, na Moravě a ve Slezku působí přes tři desítky řádů a kongregací, k nejznámějším patří cisterciáci, klarisky, boromejky, dominikáni, trapisté, františkáni, premonstráti, benediktini nebo voršilky, mnohé z nich mají mnohasetletou tradici. Vedle asketického života a konání kněžských povinností patří k náplni života řádových bratří a sester i charita a rozvíjení vzdělání a vědy.

Poutní místa. Malá či velká, všechna mají jedno společné – cosi zvláštního, člověka přesahujícího. Boží dotyk. Spíše než slavná a známá nás mnohdy osloví menší či pozapomenutá. Jedním z takových je krušnohorský Květnov.

Ekumenické hnutí se rozvíjelo v naší zemi na různých rovinách. Nejdéle mu odolávaly vztahy mezi církví římskokatolickou a církvemi evangelickými. A přece se našli dobyvatelé hradeb oddělujících římské katolíky a evangelíky. Setkali se v koncentračním táboře Dachau.

Počátkem nového roku proběhla českými médii tisková zpráva, že papež František dal svůj souhlas s návratem tělesných ostatků pražského arcibiskupa Josefa Berana pohřbeného ve svatopetrské bazilice  zpět do vlasti, kde by měl být uložen v kryptě svatovítské katedrály. Zúročilo se tím horečnaté  zákulisní jednání pražského arcibiskupství a českého velvyslance při Svatém Stolci, jež mělo za cíl naplnit nedávno objevené poslední pořízení zemřelého kardinála. Přesto to pro domácí církev  není dobrá zpráva. Proč?