V této koronavirové době se nás ochrana života každého člověka mimořádně dotýká, přičemž paradoxně můžeme slyšet mnoho výroků proti životu. Jedná se o široké spektrum názorů, jejichž sjednocujícím motivem je znevažování těch, kdo projevují obavy o život. Rozhodně nemíním adorovat všechna opatření, která jsme již zažili, jejich průběžné nařizování a rušení, často značně poznamenaná populismem namísto logiky věci.  Odvaha ale není lehkomyslnost.

Ve vatikánské zprávě týkající se zdánlivě nepřekonatelného vzestupu někdejšího kardinála Theodora McCarricka se objevila dvě šokující odhalení.

Hovořit o podzemní církvi v dnešním kontextu může být pokusem více historického exkursu než aktuální sociologické či teologické sondy. A přesto se domnívám, že právě takový pohled je pro pochopení sociálních dynamik v české církvi nesmírně důležitý. Odkrývá totiž některé struktury, ve kterých žijeme, ale možná právě bez pohledu na tři desítky let starém (ne)setkávání je uvidíme jen velice obtížně.

Dáme-li promluvit strohým datům o „světci v džínách“, jako to někdy dělávají kazatelé ve všední den, když neměli čas připravit si homilii, Carlo Acutis byl mladý počítačový programátor. Narozený v r. 1991 jako syn bohatých italských rodičů, známý veselou povahou, počítačovými dovednostmi a niterným vztahem k eucharistii. Eucharistie pro něj byla „dálnicí do nebe“.

Prostor nemocnice byl a bude vždy místem, kde člověk vstupuje do „mezní situace“. Každý pacient je konfrontován se svou bolestí, konečností a je vystaven nějaké krizové situaci. Celý zdravotnický systém stál na výkonech a „magických“ kódech pro pojišťovnu. Začínalo to být takové, že někteří pacienti byli „uléčeni“ k smrti bez skutečné kvality života. Do tohoto „přehřívání“ či „globálního oteplování“ nemocnic vstoupil koronavirus.