Jsem přesvědčen, že je třeba najít plodné a tvořivé spojení křesťanství a liberalismu. Protože jak křesťanství bez liberalismu, tak i liberalismus bez křesťanství by čelily svodům úkroků k extrémům.

Britský teolog a sociolog Stephen Bullivant se zamyslel nad tím, jestli je skutečně na místě jásat nad každým náznakem, že se snad někde zastavil pokles návštěvníků bohoslužeb a že ve společnosti není patrná žádná velká nenávist vůči křesťanům. Představitele každé církve to první nejspíš potěší, což je pochopitelné. Je ale na místě jásat nad tím druhým, totiž že křesťané nikomu moc nevadí?

K čemu ti je tapetovat od rána do večera svou facebookovou zeď citáty papeže Františka o lásce a porozumění, když se tě pak zeptá studentka medicíny, jak to tedy myslíš s tím sexuálním násilím na ženách, a ty jí dáš virtuální facku, že vezme druhou o zem?

Jak může biskupská konference připustit, aby jí dominovalo shromáždění, jehož většinoví členové biskupy nejsou? Jasněji se problém katolické církve v okamžiku řešení sexuálního zneužívání a skandálu s jeho krytím vyjádřit nedá.

Rozpor mezi naukou a životní realitou je vnímán delší dobu, proto je třeba klást důraz na dialog. Synodální cesta jako duchovní proces pomůže vyslat silné znamení církve směrem k veřejnosti. Zájem o tento vnitrocírkevní proces je obrovský.