Je to naše denní modlitba, její slova nám předaly předchozí generace. Každý živý jazyk se vyvíjí, mnohé modlitby si vyžádaly textovou úpravu, aby „církevní čeština“ zůstala živá a aktuální. Modlitba Otče náš je ovšem výjimkou, ta slova jsou natolik promodlená, že je není možné jen tak odsunout.

Provinciál mariánů nevydržel různorodost. Tím, že zacpal otci Adamovi ústa, nám říká, že strach je nejlepší odpovědí na rozmanitost hlasů, na hledání komplikovaných odpovědí. Zákaz místo potýkání se s tajemstvím lidského života. Ale v naší církvi je mnoho takových, jimž se svět zdá jednoduchý a nekomplikovaný. Právě v tom je ovšem tragédie a krize křesťanství.

Jeho skromnost a pokora z něj udělaly celosvětově populární osobnost. Ale uvnitř církve rozzuřily jeho reformy konzervativce a zažehly revoltu.

Počet lidí, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, už ve Velké Británii dosáhl podle průzkumu nadpoloviční většinu, je to 53 procent lidí. Za anglikány se považuje jen 15 procent lidí. Ta čísla se netýkají jen osudu náboženských institucí, ale znamená to změnu i pro celou společnost. Můžeme dodat, že to se netýká jen Británie, ale všech silně sekularizovaných společností.

Tradice proti reformě: boj o směr ve Vatikánu – vedený s otevřeným hledím a někdy tvrdými škrtidly – zanechává hluboké jizvy. Jak dlouho ještě vydrží papež František držet kurs?