Mnozí se v uplynulých týdnech ptali, co se to děje na Slovensku. Jakými politickými změnami tato Čechům tak blízká země prochází? A jaká byla role slovenské katolické církve v tomto procesu? Ač jsou již postní dny za námi, pokusme se na tomto místě o několik „zastavení“ na cestě, která – i když nebyla tak celkem křížová – budila a budí mnohdy překvapení či rozpaky.

V posledních letech jsme měli možnost připomenout si velká jubilea mnoha významných osobností historie. Některým se dostalo velké pozornosti, jako např. Janu Husovi, Jeronýmovi Pražskému či Martinu Lutherovi, jiní naopak byli připomenuti jen velmi skromně, jako třeba liberecký rodák Christoph Demantius nebo velikán renesanční hudby Heinrich Isaac. Významné výročí si však v minulém roce připomněl také Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského, který oslavil osmdesát let od obnovení či ustavení jeho činnosti v tehdejším Československu.

Ve svém varování před ratifikací Istanbulské úmluvy uvedli naši biskupové, že principiálně vítají všechny snahy o prevenci a potírání násilí vůči ženám, pokud se neděje na úkor zpochybnění přirozeného řádu. Současně také připomněli, že na zavrženíhodné násilí na ženách i mužích již naše stávající zákony pamatují. V reakci na tento pastýřský list se Pavla Holíková tázala, zda skutečně je v katolické církvi zcela jasno ohledně identifikace a odmítnutí domácího násilí.

Církev československá (husitská) v drtivé většině odmítala Hitlerův genocidní antisemitismus a vědomě se postavila proti všem projevům rasismu. Nesnížila ke zneužívání víry a náboženství k rozdmýchávání rasové nenávisti, jak popisuje i tento příspěvek pro portál Christnet podle monografie Martina Jindry „Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945“, kterou na samý závěr roku 2017 vydal Ústav pro studium totalitních režimů. 

Před koncilem bylo hlavní myšlenkou postní doby rozjímání o utrpení Páně. Pokoncilní liturgie se vrátila k dávné tradici a vnímá toto období jako duchovní obnovu. Postní doba znamená pozvánku k zamyšlení nad vlastní existencí, nad směřováním našeho života. Protože ale coby zaměstnaná žena kmitám mezi domácností, dopravními prostředky a pracovištěm, stalo se mi to, co každý rok: toto liturgické období mi proklouzává mezi prsty. Došlo mi, že potřebuji nějaký záchytný bod.