Často mě napadají věci vypadající nepatřičně. Velikonoční radost by měla vládnout naším životem. A já už přemýšlím, jak dlouho vydrží, proč není trvalou součástí života, kam se ztrácí, co ji krade. Vyjma těžkých životních situací jsou zde i jiné vlivy.

Sexuální zneužívání v římskokatolické církvi je jen špičkou ledovce systému spirituálního zneužívání. Skandál sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi naplno zasáhl i českou a moravskou církev. Oběti se nebojí o svých zkušenostech vypovídat a dostává se jim pozornosti. Nejvyšší představitelé české a moravské církve jsou nuceni se k problematice postavit, rozvíjí se diskuse o tom, zda jsou pronášené omluvy a navrhovaná opatření dostatečná. 

Navečer 10. dubna, šest týdnů po skončení vatikánského summitu o krizi způsobené sexuálním zneužíváním, uveřejnil emeritní papež Benedikt XVI. své myšlenky o původu této krize v rozsáhlém eseji, který zaslal do časopisu bavorských kněží. Text byl velmi rychle přeložen do angličtiny a online rozšířen po katolických webech, známých svým nepřátelstvím vůči papeži Františkovi.

Křesťané, se kterými spolupracuji a které doprovázím, mě přirozeně oslovují křestním jménem. Avšak všichni katolíci, se kterými se setkávám o nedělích, v různých kostelích mé farnosti nebo při křtech, svatbách či pohřbech, mě oslovují „otče“. Totéž se také týká ostatních lidí z města, kteří třeba ani nejsou nějakými zvláštními křesťany, ale cítí se být povinováni mě oslovovat tímto způsobem. To mně bylo nepříjemné během celých těch více než dvaceti let, co jsem knězem.

Ženy v raném období církve byly učednice, představitelky i učitelky a mučednice stejně jako muži.