Již velmi dlouho se ptám, co vlastně křesťané slaví. Velikonoční příběh je veliký, silný. Proč se vytrácí ze života a proč se Velikonoce, nejen mezi pohany, smrskly na barvení vajíček, pečení piškotů, bití žen a bujné večírky? Také Židé mají svůj silný příběh, když o Pesachu připomínají osvobození z otroctví. Je to událost nejen nadčasová, ale i univerzální.

Poslední masopustní sobota patří karnevalům a je skvělé, že tato potěšitelná tradice se v poslední době rozšiřuje do dalších míst a zvyšuje se počet účastníků. Také na Hradě se konalo jedno setkání. Škoda, že mělo jiný účel. V ulicích bylo vidět masky, kroje, hrála hudba, tančilo se. Oproti tomu na shromáždění odpůrců údajné islamizace Evropy hřměly ostré projevy...   

V roce 2009 si v článku pro The Guardian britská socioložka zabývající se religiozitou položila otázku, zda budoucnost Evropy bude křesťanská. Odpovídá na ni, že ano, ale ne tím samým způsobem, jako je tomu dnes.

V diskusích občas slýchávám variace na jakýsi zásadní rozpor mezi Bohem Starého zákona a Bohem Nového zákona. Anebo, chcete-li, mezi zákonem a milostí, krutými pravidly a láskou. Mezi přemýšlivými laiky je to dost rozšířený dualismus, kterým se pokoušejí učinit Bibli stravitelnější. V posledních měsících pak tyto argumenty zaznívají při srovnávání Bible s Koránem.

Chtěl bych zažít dobu, kdy se z oslavy a díkůvzdání zase stane výjimečný čas. Chtěl bych prožít chvíle, kdy vánoční písně uslyším až v předvečer Božího hodu. Chtěl bych být nablízku vánočnímu tichu, které šeptá do ještě prázdného kostela o slávě Kristova narození.