Chtěl bych zažít dobu, kdy se z oslavy a díkůvzdání zase stane výjimečný čas. Chtěl bych prožít chvíle, kdy vánoční písně uslyším až v předvečer Božího hodu. Chtěl bych být nablízku vánočnímu tichu, které šeptá do ještě prázdného kostela o slávě Kristova narození.

Cítíme to asi všichni – společnost se radikalizuje, štěpí minimálně na dva tábory a pociťuje v různé míře krizi. Nicméně nyní již nejde o obvyklé sezónní strašení, jde o tak hlubokou krizi, že rozděluje i bývalé přátele, a dokonce rodiny. Aktuálně se Evropa vypořádává s jednou z největších humanitárních katastrof po válce, s přílivem zoufalých běženců.

Víra a nostalgie. Víra a její reflexe, kritické myšlení a rozvaha nad věcmi malými i velkými, mají svůj smysl jen díky času přicházejícímu z budoucnosti.

Jedním z pokynů, který křesťan dostává, je ono známé „modlete se neustále“. Je zřejmé, že musíme najít nějakou formu, jakým způsobem uskutečnit něco, co se ve skutečnosti v tom doslovném slova smyslu uskutečnit nedá.

Kdo to jsou, ti uprchlíci v Maďarsku a na Balkáně? Lidé jako my. Většina z nich měla dům nebo byt, auto, řada z nich vystudovala vysokou školu. Jsou to rodiny s malými i většími dětmi, těhotné ženy, puberťáci, babičky a dědové, svobodné mladé ženy i muži. Pohyboval jsem se mezi nimi s batohem na zádech a telefonem v kapse. Nikdo z nich se mě nedotkl, netahal mě za rukáv. Za vše děkovali, při odjezdu jsme se srdečně loučili.