Nejsem filmovým kritikem a uznávám, že málokterý historický film uspokojí kritické oko historika. Na druhou stranu ani historik nemůže popřít vliv, jaký na povědomí lidí o minulosti mají filmová a televizní zpracování historických témat. Vždyť představu o Janu Husovi na několik generací výrazně formoval film Otakara Vávry (1911-2011) z roku 1954 více než publikovaná literatura a dobové prameny.

Filosof, teolog, myslitel-solitér, vězeň, exulant, Rus, Evropan. Člověk bytostné potřeby přemýšlet, psát a vést dialog, jakož i potřeby být sám a putovat sám tehdy, kdy se to jeví být nezbytné a nevyhnutelné. Člověk přítomný svým slovem a příkladem v okamžicích, v nichž se spolu-vytvářely duchovní dějiny nemalé části světa. Nikolaj Berďajev, člověk vnitřní a vnější svobody, z něhož vlastní země učinila psance.

Jeden ho miluje pro jeho úctu a lásku k životu a pro rozhodnutí vybrat si za chrám modlitby a života matku Přírodu. Druhý vidí ve Františkovi asketu, jehož přísnost v podmínkách současného světa napodobuje, aniž by už viděl, že tam, kde takový moderní asketa končí se svojí energií a odhodláním, pár miliard lidí tohoto světa začíná. V zoufání a bídě, ze které není úniku.

Předesílám, že na detektivky si příliš nepotrpím.  Avšak tento žánr tak docela nezavrhuji, je pár příběhů, které mě zaujmou. Knihu Michala Sýkory jsem původně nechala bez povšimnutí, ale film Případ pro exorcistu mě zaujal. Snad proto, že napínavý příběh  nese stopy Sherlocka Holmese. To je ještě více patrné v samotné literární předloze, jak jsem se dodatečně přesvědčila.

Bez kulturní otevřenosti by nebyl možný křesťanský universalismus, nebyla by možná inkulturace víry, tedy předávání víry cizím národům za užití jejich kultury a církevní tradice. A co více, bez transcendování sebe sama se každá kultura stává strnulou a spěje ke svému konci.