Měsíc říjen už patří podzimu, ale záhony ještě bývají plné růží. Dosud jsou svěží, nepřešlé ranními mrazíky, a když se z mlhy vyloupne chladné ráno, vydechují vzpomínky na léto, na svůj čas, čas růží. A připomínají nám ještě něco: do podzimu vstupujerme spolu s Terezkou z Lisieux, a ta přece slíbila, že z nebe bude házet dolů na zem růže. Šťastnou náhodou (je to ale opravdu jen náhoda?) slaví svůj svátek prvního října.

Lze ještě v roce 2017 napsat něco nového o růženci? Po tom všem, co v průběhu staletí bylo již napsáno a řečeno o této modlitbě, se zdá být přímo nemožné a možná i zbytečné dodat něco navíc.

Není žádnou novinkou, že se liturgie v životě katolické církve během minulých dekád stala předmětem sporů. Opozice vůči liturgické reformě povstala dokonce ještě před skončením Druhého vatikánského koncilu a dále narostla po roce 1964, když se do praxe zavedly takové reformní kroky, jako bylo používání národních jazyků a obrácení kněze tváří k lidem při předsedání eucharistické bohoslužbě.

Pravidelný čtenář Christnetu a ostatních teologicko-kulturních periodik sleduje nově vydané domácí i zahraniční knihy pod drobnohledem. I proto mu nepochybně neunikl u nás první přeložený titul britského filosofa, teologa, profesora a rabína Lorda Jonathana Sackse, výbor textů O svobodě a náboženství. Třicet šest zamyšlení rabína Sackse nad věčně živými tématy biblických příběhů.

Souhlasím s přesvědčením, že to nejlepší z katolické teologie 20. století vyrostlo z energie a krásy znovuobjeveného a prosvobodnělého jazyka. Druhý vatikánský koncil nespadl z čistého nebe. Byl nevyhnutelnou odpovědí na proměnu světa, církve i jazyka, který si s rubrikálním pojetím latinsky psané teologie pro hrstku vyvolených už nevěděl rady.