Tváří v tvář událostem, jako byla Nice, Bataclan, Madrid, Boston nebo Londýn, se v hrůze ptáme, jak je to možné, jak vůbec lidská bytost může cítit potřebu zabíjet děti nebo turisty nebo mladé páry. Co může mít kdo z toho zabíjet nevinné?

Nejspíše tedy jednoduchou odpověď na otázku Jaká byla novozákonní církev? nelze dát. Uvedené obrazy ale dobře ukazují na tajemství života novozákonní církve: na její víru, že vznikla jako dílo Boha samotného, že byla ustavena pro život „v Kristu“.

V létě roku 2015 proběhla v italských médiích polemika mezi kardinálem Robertem Sarahem, prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a profesorem liturgiky Andreou Grillem. Aktuálnost a živost, ba bouřlivost výměny názorů mezi oběma představiteli myšlení o liturgii, jedním reprezentujícím kurii, druhým reprezentujícím akademickou teologii, je pěknou ukázkou toho, jak je možné se tímto tématem v současnosti zabývat.

Dnes je svátek apoštola Tomáše, nevěřícího Tomáše. Apoštola Tomáše Ježíš sám blahoslavil za jeho víru, zrozenou z nevíry a pročištěnou pochybnostmi a skepsí. Víra, která prošla nocí těžké pochybnosti, stínu kříže, byla možná hlubší a zralejší než rychlá a emocionální reakce okamžitého uvěření.

Co vlastně hlásal Ježíš z Nazareta samotný - hlásal snad také „Krista“, tedy sebe sama včetně svého budoucího zmrtvýchvstání? Pokud věc prozkoumáme nad texty Nového zákona, uvidíme, že Ježíš z Nazareta především hlásal a dosvědčoval nikoli „sám sebe“, ale dobrou zprávu, evangelium o blízkosti Božího království.