Skutečně živá církev se zřejmě nikdy nezbaví napětí plynoucího z její zvláštní podvojnosti týkající se autorit. Na jedné straně křesťané věří, že církev je „příběhem“ samého Boha, který církvi tajemně dává svého Ducha, jako povzbuzovatele a vnitřního hybatele.

Knižná publikácia Radosť evanjelia na Slovensku. Pokus o analýzu situácie katolíckej cirkvi rozprúdila na slovenskej cirkevnej scéne živú diskusiu. Editormi sú František Mikloško a Karol Moravčík. Už názvom sa kniha evidentne hlási k programovému dokumentu pápeža Františka Evangelii Gaudium (Radosť evanjelia).

Sestry a bratři, mluvili jste někdy v jazycích? Já ano. Tedy, přesněji: Tehdy před mnoha lety jsem si myslel, že mluvím v jazycích. Ten zážitek byl zážitkem převeliké blaženosti. Člověk totiž měl při onom jevu, při glossolálii, pocit, že „toto je ono“: Že Bůh je opravdu přítomen, tady a teď, zjevně, fyzicky, v mém těle, v té tajemné energii, která žene z mých rtů ty tajemné zvuky. Že křesťanství není jen nějaká teorie, nějaký světonázor, ale úplně konkrétní zkušenost, zcela reálná síla.

Podnět k tomuto článku zavdalo několik vět od jednoho čtenáře. Napsal mi: „…může Bůh trpět? Domnívám se, že nikoliv (pomíjím teď pochopitelně utrpení Ježíše Krista – Bohočlověka)." - S tímto porozuměním Bohu srdečně nesouhlasím a pokusím se krátce vyložit proč.

Historie i současnost zná přesvědčení církve, že má světu a společnosti co dát. Nalezneme to v různých církevních tradicích a různých dobách. Možná nejcharakterističtější je v tomto směru vrcholný středověk s výraznou osobností papeže Řehoře VII. (papežem 1073 – 1085). Ten dal zřejmě hlavní impuls k uskutečňování velkolepé (a problematické) církevní vize, aby se církev stala „organizovaným posvětitelem celého světa“. A mělo jít o více než posvěcování, na Západě se, pod tehdy již centralizovaným řízením církve, měla společnost uspořádat jako do značné míry unifikovaně „křesťanská“.