Nejsilnějším a zároveň nejslabším článkem lidského vyjevování je slovo. Lze skrze něj udělat všechno na světě. Lze jím bořit, anebo tvořit věci, které vůbec prvně v dějinách spatří světlo světa. Jde-li pak nadto ještě o biblické slovo, zdá se, že stojíme před branami. Co je za nimi a kdo stojí před? Nejsilnějším prvkem Božího vyjevování je slovo, pokud s ním ovšem člověk nezachází, jak se mu zrovna hodí. V lidských rukou se slovo může stát pohlazením a může i krutě zabolet.

Sám fakt, že Nový zákon dokumentuje vývoj církve, může zarážet ty, kteří snad v Písmu chtějí dohledat pevné a neměnné „pravdy“ o církvi. Místo takových pravd se zde ovšem vynoří příběhy prvních křesťanů, kteří v proudech své doby byli donuceni měnit své teologické smýšlení i životní praxi, aby svou víru vůbec dokázali přenést do budoucích časů.

Pro církev je vždy na místě brát do ruky Písmo a hledat odpovědi na otázky po své podstatě a smyslu své existence. Co vlastně církev „je“, jaký má být její program? Má mít církev jednotné učení nebo se mohou jednotliví křesťané, církve a církevní sbory ve svých náhledech i praxi lišit? Jak se má církev vztahovat ke „světu“ kolem - má mu být partnerem, oponentem, nebo dokonce aktivním aktérem jeho proměny? Má být církev vedena prorocky samým Božím Duchem nebo mají její běh řídit ustavení představitelé z masa a kostí? Takové a mnohé další otázky volají po odpovědích.

V Akademické farnosti Nejsvětějšího Salvátora celebroval v úterý večer, v době návštěvy čínského prezidenta, Tomáš Halík mši svatou za oběti komunistického režimu v Číně. Přinášíme promluvu, která při mši zazněla.

Naposledy se mohu formou pastýřského listu s Vámi podělit o radost z Kristova velikonočního vítezství. Přijměte, prosím, tyto řádky jako povzbuzení ke společné víře a naději, kterou nám přináší náš vzkříšený Pán.