V současné době se stále více hovoří o potřebě nové evangelizace, dialogu církve se světem, hlásání evangelia. Jedním dechem ale můžeme slyšet slova o tom, že je církev nevěrohodná, má své skandály atp. Příklad, který nabízí Matteo Ricci, může být ukázkou toho, jak má vypadat nová evangelizace, která bude založena na dialogu vědy a víry, lidskosti a věrohodnosti toho, kdo hlásá evangelium.

Osobnost Aloise Adlofa (1861-1927) z přelomu 19. a 20. století ovlivnila zvláště protestantské prostředí. Zasáhla rovněž mnohé lidi bez vyznání; stejně jako hledající, neukotvené ve víře, nebo formální, tzv. „matrikové“, „nepraktikující“ křesťany, řeklo by se dnes.

Encyklika Lumen fidei je přirozenou pokračovatelkou díla Benedikta XVI., který se obsáhle věnoval tématům kardinálních ctností, z nichž stihl dokončit dvě – lásku a naději. Pozornému čtenáři pak rozhodně neunikne, že dílo papeže Františka navazuje mimořádně těsně na Deus caritas est a to jak rozvíjenými tématy, tak také strukturou a myšlenkovým přístupem k celé problematice.

Jedna z věcí, kterou mají věřící a nevěřící společné, je prý slovo evangelizace… Jedná se o nadsázku, ale přesto. Na něco tato nadsázka ukazuje. Jedni evangelizaci nesnáší, protože mají pocit nátlaku, druzí ji nesnáší, protože je nutí překročit bezpečné zdi jejich modliteben a kostelů. Přesto platí, že církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání se zříká i svých základů.

Nestává se často, že by lidé stáli fronty na knihu teologických úvah z pera anglikánského biskupa. A ještě neobvyklejší je, aby se po ní sháněl i ministerský předseda a dostalo se mu odpovědi, že je vyprodána a musí čekat na dotisk. Jenomže přesně před půlstoletím, na jaře roku 1963, se tato neuvěřitelná věc stala. V Británii tehdy vyšla kniha Čestně o Bohu a způsobila okamžitou senzaci.