Po neobyčejně dlouhé zimě jsme se dočkali květnových dnů. I naši předkové znali dlouhou, nekonečnou zimu, a proto s radostí zpívali: Vinšované léto, ó nebeský máji… Líbezně nás volá Panenka Maria, Matka vambeřická, ta nás očekává… Květen, máj, je odedávna spojován s mariánskou úctou, která našla svou liturgickou formu v takzvaných májových pobožnostech. Nedá se přesně určit, kdy a jak vznikly, jejich kořeny nejsou jednotné.

V Jeruzalémě končí týdenní svátky stánků (v. 2). Židé se před Hospodinem poradovali ze sklizených úrod a prosili za nový déšť. A právě v tu chvíli – kdy končí sváteční bohoslužby – se Ježíš v chrámě postavil, aby ho všichni viděli, a volá, aby ho všichni slyšeli, abychom ho i my dnes slyšeli, aby ho i dnes všichni lidé slyšeli: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“

Žádný z nás jistě nevzpomíná rád na temné chvíle své minulosti. Všichni si velice přejeme, aby se zapomnělo na naše selhání a prohry. A teď jsou před námi Velikonoce. Zeptám se: neslavili bychom je rádi jako svátky radosti – bez Velkého pátku, bez toho dne, kdy „nastala tma po vší zemi“ (Mt 27,45)?

Dnes, o slavnosti sv. Josefa, předsedal papež František od 9.30 hodin na prostranství před bazilikou sv. Petra slavnostní liturgii u příležitosti oficiálního zahájení svého pontifikátu. Zde pronesenou papežovu homilii uveřejňujeme v českém překladu.

Osobnost Josefa Toufara je dnes řadě lidí alespoň povrchním způsobem známa jako jedna z nejparadoxnějších obětí procesů s katolickými kněžími v 50. letech. Jeho brutální umučení i následné využívání zázraku jsou přitom ilustrací doby nedávno minulé. Doby mající skutečné mučedníky.