Známý Dostojevského výrok o tom, že krása spasí svět, by si měli křesťané připomínat stále. Jde o důležitý postoj člověka, který se nutně promítá do liturgie, modlitby, vztahu k umění i ve zcela běžném životě. Jaký je tedy poměr křesťana ke kráse?

Když jsme se za minulého režimu snažili prosit řadu kněží – a to nejen ty, kteří byli činovníky kolaborantského sdružení Pacem in terris - aby se tolik nehrbili před politickou mocí, odpovídali nám poukazem na Ježíšovo slovo z dnešního evangelia: Dávejte císařovi, co je císařovo, co je Božího, Bohu. Vždyť sám Pán Ježíš nás vyzývá ke kompromisu. Není divu, že podobné prvoplánové nakládání s Písmem pak často vede k osudným chybám v morálním jednání jednotlivců i k dezorientaci v církvi.

Jaká je role liturgie v životě církve? Mělo by její slavení být ovlivněno pastorálními a katechetickými potřebami? A co je vlastně „čisté liturgické slavení“? Zejména je třeba vidět, že primární roli ve shromáždění hraje Bůh a že jeho primát je naprosto absolutní. Čteme-li o tom, že by často mohly stačit jen bohoslužby slova s výborným kazatelem, neboť jsou stejně pro moderního člověka šité na míru optimálně – jsou krátké, inspirující a kvalitní, můžeme vidět zásadní nepochopení toho, co je smyslem liturgie.

Pokud se podíváme do historie, je možné říci, že umění člověka provází téměř od samých počátků jeho existence - od jeskynních maleb v Lascaux či Chauvet, přes výzdobu v egyptských pyramidách, řecké chrámy, renesanční či barokní stavby Itálie až po moderní architekturu ať již Ludvíka Kolka nebo dalších. Umění je tedy něčím, co člověka provází celým jeho pobytem na Zemi. A přesto je to činnost velmi mimořádná, neboť ji nevykonávají žádná zvířata. Umění nemá žádný zjevný či plánovaný smysl. Umělec by zřejmě řekl, že tvoří, protože nemůže jinak.