Jednoho dne večer, to už jsem skoro spal, mi najednou zavolal Robert. Říkal jsem si: "To bude zase nějakej průser." Po pravdě řečeno to k němu daleko nemělo. Robert mi oznámil, že jsem zejtra v Proglase. Původně měl jít Honza, tj. druhej programátor, ale ten před tímto nelehkým úkolem emigroval do Polska.

Já jsem se samozřejmě zdráhal, protože jsem nikdy nebyl v rádiu, mluvit neumím a jsem od přírody plachý, jak jste mohli číst ve zprávách na 1. dubna. Nicméně nezabrala ani výtka, že mám kašel a že při kašli kašlu, až se země otřásá, třesou se i nebesa a posluchači by mohli přijít o sluch a rádio o posluchače. Robert mi slíbil, že mi donese kapky. Co myslíte, donesl? Samozřejmě, že ne! (ale donesl jsem je, jen se o ně nikdo nehlásil - pozn. šéfredaktora)

Ráno jsem přemýšlel, jak se oblíct do takového rádia. Nakonec jsem usoudil, že mě nebude nikdo vidět, a tak tam půjdu tak, jak jsem (nebudu se přetvařovat). Raději jsem celý den nejedl a nepil, abych v rádiu neměl problémy. Potom, co jsem tam přišel, mi však byla nabídnuta Poděbradka, a tak jsem pil a pil, až jsem ji celou vypil, takže moje celodenní přemáhání padlo vniveč.

Teď k vlastnímu vysílání. Takové rádio je zajímavá věc. Člověk mluví do mikrofonu a slyší ho všichni lidé, kteří rádio poslouchají. Všichni se tam k nám chovali přívětivě a laskavě. Bylo to super, až do chvíle, když jsme šli do éteru. Seběhlo se to všechno nějak moc rychle. Nejprve jsem poznal jednoho svého kolegu (jsme virtuální tým lidí, kteří se často ani osobně neznají), který tam šel taky. Celkově jsme tedy byli tři - Robert, Martin a já. Chvíli jsme si povídali v knihovně. Po chvíli jsme se přesunuli do studia.

Když jsme přicházeli ke studiu, svítilo tam světélko "ON AIR". S mou částečnou znalostí angličtiny jsem si to přeložil jako "DO VZDUCHU". Přemýšlel jsem, co asi půjde do vzduchu a trochu jsem se začal bát, protože jsem ještě mladý a moc jsem si zatím v životě neužil. Pak jsem došel k tomu, že do vzduchu půjde pravděpodobně signál a o svůj mladý život se bát nemusím.

Studio je místnost potažená molitanem, uprostřed stojí stůl a stojan s mikrofony. Zajímavé bylo to, že povídání před mikrofony mi nedělalo problémy. Zakoktal jsem se snad jenom jednou. Moderátor byl shovívavý a ptal se mě pouze na to, co jsem věděl, takže jsem ze sebe vždy nějakou odpověď vysoukal. Půlhodina utekla jako voda a bylo to za námi. Následovalo popovídání si s některými lidmi z Proglasu, přátelský stisk ruky a někdy zase na slyšenou.

Autor je programátorem Odkazů ChristNet.eu a Diskusí ChristNet.eu