Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Co je instrumentalismus? Konsekvence.

Víra a rozum

Areopag / Boris Cvek / 16. června 2003
Vulgárně se často chápe pragmatismus jako postoj, který hlásá, že pravda je to, co je v souladu s egoistickými cíli jedince. Avšak něco takového je třeba zásadně odmítnout, pokud máme mluvit o filozofii pragmatismu a instrumentalismu. Jak jsme už mohli vidět, definuje instrumentalismus pravdu s ohledem na to, nakolik hypotézy slouží k dosažení našich cílů, avšak o cílech, jaké jsou či jaké mají být, neříká nic. Fakta a normy jsou totiž dvě navzájem nepřevoditelné věci, na což upozornil především Popper. Můžeme říci: jestliže je X, pak má být Y – avšak tvrzení tohoto typu vždy obsahuje už nějaké předem přijaté "má být", které nelze nijak vyvodit z faktů. Zatím nikdo neukázal logický způsob, jak vyvodit z faktu normu. Popper upozorňuje na důsledky, jaké přináší ignorování dualismu faktu a norem: "...pokus "přesáhnout" dualismus faktů a norem a zavést monistický systém, svět pouhých faktů, vede ke ztotožnění norem buď se zavedenou mocí, nebo s budoucí mocí..."

V dějinách filozofie existuje mnoho velmi vlivných pokusů, jak racionálně, rádoby poznáním faktů, dospět k uchopení samotného nejvyššího dobra. Nejde o žádné intelektuálně nenáročné cesty, naopak je jejich obtížnost uzavírá drtivé většině lidského rodu. Toho si byl dobře vědom Platón (427 – 347 př. Kr.), první a nejvlivnější průkopník tohoto druhu myšlení. Vzhledem ke svým východiskům zcela logicky tvrdil, že vládnout má filozof, neboť filozof zná pravdu a dobro, ostatní lidé se přece k tomuto poznání nikdy nepozvednou. Mají tedy filozofa poslouchat, aniž by mu mohli rozumět nebo ho kritizovat. Proto Platón nenáviděl demokracii a miloval nelidské spartské autoritářství, proto jeho Ústava líčí ideální stát, který se až příliš podobá státu nacistickému. Neboť kdykoli a kdekoli udělal někdo z dobra majetek poznání elit, položil základ hrůzovládě. To lze dobře demonstrovat na elitářství středověké římské církve nebo na druhém nejvlivnějším filozofovi z těch, kteří učili, jak intelektuálně poznat nejvyšší dobro. Nebyl to nikdo jiný než G. W. F. Hegel (1770-1831), onen ideolog pruského státu a nepřímý otec nacismu i komunismu.

Ale odkud vzít normy, když odmítneme uznat za jediný zdroj mravnosti složité intelektuální spekulace filozofů o nejvyšším dobru? Určitě i analfabet je schopný morálních rozhodnutí a dovede dokonce rozeznat zlo a dobro nezřídka lépe než mnozí intelektuálové, kteří mají větší možnosti, jak problém překroutit a obelhat sama sebe. Izolované kastovnictví majitelů pravdy jasně odmítá i evangelium a prvotní křesťanství. Před Bohem jsou všichni rovni, všichni jsou milováni (pro všechny Bůh zemřel stejně), každý má Boží zákon zapsán v srdci a je na každém, nakolik se ho bude snažit dodržovat. V křesťanství také nezáleží na skutcích, jichž je někdo schopen více či méně, nebo na intenzitě vůle, statečnosti, nýbrž na Boží milosti, která zakrývá všechny zraňující nerovnosti pláštěm lásky. Biskupové byli v církvi prvních staletí voleni vším lidem a kánon byl schválen shromážděním biskupů na základě toho, na čem se věřící spontánně a nezávisle v průběhu čtyř staletí shodli. Když se člověk narodí, je vybaven už určitými instinkty, touhami či sklony a hledá jejich naplnění. V této zorientovanosti prožívá okolní svět. Odtud pocházejí první hodnoty člověka, které jsou potom třeba nahrazovány jinými. Měli bychom asi činit rozdíl mezi prožitkem a poznatkem. Poznatek, na rozdíl od prožitku, je intersubjektivně formulovatelný a testovatelný, tehdy se stává instrumentem, a tak předmětem racionálního diskursu. Naopak prožitek je unikátní produkt interference extramentální reality (předpoklad její existence je asi instrumentalisticky pravdivý, protože je vysoce funkční) a naší mysli (kterou lze definovat z pohledu neurověd jako množinu interakcí neuronů). Prožitek nemá racionální povahu, nýbrž je spíše půdou, v níž koření mystika a umění čili to, co můžeme nazvat intimní zkušeností. Od nepaměti se právě z této sféry rodí naše uvědomění si sebe sama i druhých lidí jako osob. Dokonce celý svět se lidem nejrůznějších epoch v prožívání ukazuje plný bohů a přírodní síly bývají vždy různě personifikovány. Skrze prožitky nacházíme svět, v němž se cítíme tak či onak doma (oproti chladnému světu vědy a věčné nejistotě rozumu) a v němž můžeme vůbec mluvit o smyslu existence. Podobné zkušenosti jsou ale velmi obtížně sdělitelné a jejich intersubjektivita je omezená. Díky tomu je sotva můžeme považovat za poznatky, ačkoli do určité, variabilní míry je lze formulovat a testovat jejich důsledky, které buď jsou nebo nejsou v souladu s nejvyšší, nevyjádřitelnou normou, již takto zároveň dokonaleji ve svém prožitku zachycujeme. Toto zachycování se neděje instrumentálně, jeho výsledkem není poznatek, nýbrž imperativ – proto o něm mluvíme ne jako o činnosti rozumu, nýbrž svědomí. Abrahám, Mojžíš, proroci, Ježíš, Pavel i církevní Otcové a svatí mají s Bohem osobní zkušenost a tato zkušenost je základem celé modlitební praxe náboženství odvozených od Abraháma. V této zkušenosti, v níž se Bůh zjevuje člověku, nacházejí nejvyšší normu svého života: totiž Boží vůli. Křesťanství si přitom jasně uvědomuje, že Boží vůle je čímsi živým, s čím je třeba se ztotožnit vnitřně, a nelze ji přijmout vnějškově jen jako pouhý poznatek (literu), který má a bude mít vždy pouze instrumentální hodnotu. Litera zákona je pro křesťanské pojetí jenom nedokonalým (zákon je vyjádřen lidskými slovy a je určen dobovým kontextem) nástrojem vyjádření verbálně a poznatkově de facto nevyjádřitelné Boží lásky, již lze vztahem k Bohu (tj. vírou) prožít, ale nelze ji rozumem uchopit.

Odvážím se tedy tvrdit, že instrumentalismus je v lepším souhlasu s Písmem než klasická metafyzika. Základní chyba této metafyziky spočívala v tom, že ignorovala prožitky, které jsou ovšem základem každé náboženské zkušenosti. Chtěla je nahradit docela homogenním (ne-li uniformním) racionálním obrazem světa, přičemž téměř vždy uvázla ve filozofickém dogmatismu. Instrumentalismus v oblasti poznatků je duší celé moderní vědy, v níž tradiční metafyzika nemá dávno místo. Pokud se týká ovšem oblasti prožitků, vytváří instrumentalismus zvláště potřebný prostor pro prožívání světa jako smysluplného mystéria, pro estetický a lidský rozměr života, který je ohrožen skličujícím scientismem (jenž je de facto pohrobkem metafyziky). Zároveň zamezuje svévolnosti jakéhokoli iracionalismu nebo dogmatismu, který by chtěl formulovat své mystické prožitky jako poznatky platné pro všechny – protože potom by bylo třeba vystavit je intersubjektivním testům. Nemožnost užívat poznatky v jiném smyslu než jako pouhé nástroje bude zároveň nutit křesťanskou teologii, aby upustila od svých neosobních schémat a aby se vrátila k Písmu. Stavět se bude muset na Zjevení a přejde se k jazyku Písma a patristiky (který je jazykem osobní, niterné zkušenosti), přičemž rozum bude pouhým instrumentem teologického diskursu, nikoli jeho fundamentem. Ostatně taková proměna v moderní křesťanské teologii už dávno, jak se zdá, proběhla a prohlubuje se.

Není tedy v žádném případě pravda, že pokud se rozhodneme pro přijetí teze, že naše poznatky mají jen instrumentální ráz, že je musíme využívat v duchu egoismu. Je na nás, jak s nimi naložíme. Nemusíme přitom násilně přizpůsobovat celý náš obraz světa vědě, jejíž tvrzení mohou být zítra jí samotnou vyvrácena, neboť mají pouze nástrojovou povahu. Báseň, vztah, víra, naděje, láska mají v tomto světě své místo a my můžeme své poznatky využívat tak, abychom o tomto jejich místě podávali svědectví a přetvářeli svět k lepšímu. Také je třeba odmítnout tvrzení, že instrumentalismus vede k vulgárnímu relativismu, který říká, že ať si cokoli kdokoli myslí, může to už jenom díky tomu, že si to myslí, prohlásit za pravdivé. Instrumentalismus naopak vyžaduje tvrdé intersubjektivní testování poznatků, neboť most či továrnu nelze postavit na základě pouhých spekulací (jimiž hýří tradiční metafyzika). Riziko praktické zkázy civilizace za předpokladu, že bychom považovali za pravdu cokoli nebo že bychom tvrdili, že naopak nic není pravda, je až příliš zřejmé. Proto je taky užitečné definovat pravdu instrumentalisticky, a proto je instrumentalismus jedním z důsledků růstu civilizace. Závěrem bych chtěl ukázat na jednoho z nejvýznačnější vědců vůbec, který byl průkopníkem instrumentalistického pojetí vědy a který zároveň nikdy nepřestal věřit ve smysl života či kosmu a také v jejich mystickou povahu, které se podle něj rozumem nakonec přece zmocňujeme. Právě kvůli tomuto přesvědčení byla pro Einsteina věda nikoli jen vědou, ale prožívaným, rozechvěným náboženstvím. Snad nejlépe to vystihují následující Einsteinova slova o prototypu vědce, jak si ho představoval: "Jeho religiozita spočívá v uchváceném úžasu nad souladností přírodních zákonů, v nichž se vyjevuje rozum tak svrchovaný, že všechna smysluplnost lidského uvažování a pořádavého ducha je proti tomu jen zhola nicotným odleskem. Tento pocit je mu vodítkem pro veškerý život a konání, pokud se dokáže oprostit od zotročení sobeckými tužbami. Beze vši pochyby je takový pocit velice blízký tomu, kterým byli naplněni všichni nábožensky tvořiví duchové v nejrůznějších dobách."

Použitá a doporučená literatura (ke všem třem článkům):
H. J. Störig: Malé dějiny filozofie, ZVON Praha 1992.
J. Dewey: Rekonštrukcia liberalizmu, Kalligram Bratislava 2001.
B. Horyna, J. Štěpán a kol: Filosofický slovník, Nakl. Olomouc Olomouc 1998.
F. Bacon: Nové Organon, Svoboda Praha 1990.
A. Einstein, L. Infeld: Fyzika jako dobrodružství poznání, Aurora Praha 2000.
R. P. Feynman a kol.: Feynmanovy přednášky z fyziky I, Fragment Praha 2000.
J. Locke: Esej o lidském rozumu, Svoboda Praha 1984.
D. Hume: Zkoumání o lidském rozumu, Nakl. Svoboda Praha 1996.
Z. Novotný: David Hume a jeho teorie vědění, Votobia Olomouc 1999.
I. Prigogine, I. Stengersová: Řád z chaosu, Mladá fronta Praha 2001.
A. Einstein: Jak vidím svět, Nakl. Lidové noviny Praha 1993.
B. Russell: Zkoumání o smyslu a pravdivosti, Academia Praha 1975.
R. Carnap: Problémy jazyka vědy, Svoboda Praha 1968.
L. Wittgenstein: Tractatus logico-philosphicus, Oikumené Praha 1993.
L. Wittgenstein: Filosofická zkoumání, Filosofický ústav AV ČR Praha 1993.
K. R. Popper: Logika vědeckého zkoumání, Oikumené Praha 1998.
R. Meili et al.: Učebnice experimentální psychologie, SPN Praha 1967.
K. Z. Lorenz, K. H. Pribram et al.: O biologii učení, Academia Praha 1974.
K. H. Pribram: Mozek a mysl, Nakl. Vesmír Praha 1999.
J. Piaget: Psychologie inteligence, Portál Praha 1999.
K. Pstružina: Svět poznávání, Nakl. Olomouc Olomouc 1998.
K. Gödel: Filosofické eseje, Oikumené Praha 1999.
J. Derrida: Texty k dekonstrukci, Archa Bratislava 1993.
J. Derrida: Gramatólogia, Archa Bratislava 1999.
J. Peregrin (ed.): Obrat k jazyku: druhé kolo, Filosofia Praha 1998.
W. V. O. Quine: Hledání pravdy, Hermann a synové Praha 1994.
W. V. O. Quine: Od stimulu k vědě, Filosofia Praha 2002.
P. K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, Aurora Praha 2001.
H. Heidegger: Bytí a čas, Oikumené Praha 1996.
J.-F. Lyotard: O postmodernismu, Filosofický ústav AV ČR Praha 1993.
W. Heisenberg: Fyzika a filozofie, Aurora Praha 2000.
R. P. Feynman: Neobyčejná teorie světla a látky, Aurora Praha 2001.
J. Ratzinger: Úvod do křesťanství, Petrov Brno 1991.
K. R. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé, Oikumené Praha 1994.
A. Einstein: Jak vidím svět, Nakl. Lidové noviny Praha 1993.
J. Patočka: Péče o duši I, Oikumené Praha 1996.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?