Seznamka
Dovolte mi začít tím, že se budu trochu šťourat ve Vaší otázce. Nejprve zmíním to, co mě na ní nadchlo: že dáváte do spojitosti odliv zájmu od církví a od politických stran. Pokud maličko zpřesníme, že došlo k odlivu od velkých církví, pak už jsme na stopě společného jmenovatele. Moji oblíbení autoři Alvin a Heidi Tofflerovi, jejichž dvě knihy jsem považoval za potřebné pro české čtenáře přeložit, nabízejí toto vysvětlení:
Všude tam, kde ustupuje civilizace druhé vlny, spojená s masovou výrobou, a nastupuje civilizace třetí vlny, jejímž instrumentem je informatika, dochází k de-masifikaci. Odtud jevy jako nový regionalismus, úpadky průmyslových i mediálních kolosů a přesun inovací do malých firem nebo nové formy vedení války bez masového zabíjení.
Toto ovšem nelze brát jako pojmenování příčiny. Jejich způsob myšlení uvažuje spíše o velkých strukturách, jejichž prvky jsou provázány většinou obousměrnými vlivy.
Tím jsem vlastně začal s kritikou Vaší otázky. Dodám ještě jednu. Říkáte, že tradiční instituce typu církve nebo politické strany po roce 1989 nezískaly takový význam jako v minulosti. Pokud ale myslíte tou minulostí léta od roku 1948 do roku 1989, nevycházíte z reality. V této době tyto instituce příliš velký společenský význam neměly, protože žily navenek pseudoexistencí, tolerovanou totalitním státem, a uvnitř bolestivým vzdorem a někdy staromilskou nadějí.
Církve byly zdecimovány a byla jim ponechána jen "barokní" fasáda, aby to vypadalo pro svobodný svět venku, že fungují. Osudné pro církve bylo to, co si teď někteří tak pochvalují: že pod politickým tlakem se věřící rozdělili do dvou částí, na většinu vlažných, kteří víceméně odpadli od církevního života, a na menšinu žhavých, "mučedníků", kteří právě díky tlaku rizika často od víry přešli k fundamentalismu. Nelze jim vyčítat, že za této situace nekritizovali své církve, že nedrželi krok s vývojem teologické diskuse ve svobodném světě, že pro ně byl ekumenismus čímsi okrajovým a že se všech projevů nové religiozity hrozili v nejlepším případě jako sekularizace, častěji jako díla ďáblova. Nelze jim to vyčítat, nicméně je nutno konstatovat, že na přetrvávání tohoto vyděšeného ghetta, tohoto uzavírání se před světem a konec konců i před živým Bohem mají tito věřící svůj velký podíl.
V politice tomu bylo obdobně. Kromě strukturní příbuznosti se dá hovořit i o spojitých nádobách: vždyť kněz-quisling Plojhar byl i vysokým činitelem Československé strany lidové – od roku 1969 dokonce jejím čestným předsedou!
Je ale nutno říci, že každá z těchto oblastí si uchovávala některé své specifické rysy. Tak například je zjevné, že politický život je nyní u nás přece jenom o něco otevřenější a tvořivější než náboženský.
Když začaly u nás za totalitního režimu vznikat občanské iniciativy – počínaje podpisovými akcemi – většina podepsavších si vůbec neuvědomila, že touto cestou obrozuje politiku, ba že to právě jen oni – a nikoli partaje – provozují skutečnou politiku (šťastný Bendův pojem alternativní polis byl pozapomenut, zjevně i svým autorem). Proto mnozí z nich, jakmile tomu doba byla jen trochu příznivá, začali opouštět nové autentické formy pluralitního politického života a stereotypně zakládat nové strany nebo dokonce obnovovat strany staré až prastaré... Pluralitní náboženské aktivity analogické občanským iniciativám jsou nicméně u nás podle mého odhadu méně četné a v řadách církví i věřících vyvolávají větší odpor než občanské iniciativy v politice.
Vím, o čem mluvím, distribuoval jsem (v roce 1996) e-mailem Výzvu křesťana křesťanům, kterou připomenu jedinou větou: "Obáváme se, že živé teologické myšlení vyvolává v církevních představitelích pohoršení."
Oficiální politika začíná u nás slyšet na některé výzvy občanské společnosti. Vidí v ní soupeře a připouští, že by mohla být i partnerem, někdy jí i leckteré nevoňavé úkoly přenechává. Mezi nositeli občanské společnosti (kterou samozřejmě nelze ztotožňovat s "neziskovým sektorem") nepanuje znechucení skutečnou politikou, protože politika, kterou dělají, není spojena s mocí nýbrž s nápravou problémů za podmínky účasti těch, kdo jimi trpí. Nemohu bohužel něco podobného říci o náboženském životě u nás. Přinejmenším náš dobrý katolík předem ví, co komu chybí a čím to léčit, nemá pokoru naslouchat trpícím a rovnou jim uděluje diagnózy-odsudky, i když už se smířil s tím, že nemůže provádět terapii mečem a ohněm.
Obávám se, že naše největší církev, katolická, není ostatně pořád ještě vyrovnaná ani s civilizací druhé vlny a venkovští důstojní pánové se pokoušejí stále ještě žít v civilizaci první vlny, jejímž výrazem byl pluh. Ne že by orali, to už dlouho ne, ale desátky ze sklizně, ty se jim zamlouvají.
Ještě k mé první otázce. Pokud jsem hovořil ve zkratce o minulosti, myslel jsem v podstatě předválečné období. Dobu komunismu považuji za období natolik "vymknuté z kloubů", že bych doporučoval se jí věnovat speciálně. I když je fakt, že určité sekularizační (a "demasifikační") proudy byly komunismem nejspíše urychleny.
Co se týče zmíněného tzv. třetího období – civilizace třetí vlny – je to zřejmě velice zajímavá idea. Zdá se však, že v současnosti koexistují struktury všech "civilizací" v tomto smyslu, jak to ostatně sám konstatujete. To snad platí i pro politické strany, které jsou stále životaschopné, i když mají problémy získávat mládež a další členy, a snad to platí i pro církev, v jejímž "starém" těle a vlastně na jeho základě vzniká lecjaká nová iniciativa, která již nahlíží (alespoň zčásti) změny, k nimž v celé společnosti dochází, a reaguje na ně například novým způsobem pastorace… Otázka by mohla znít takto: Proč jsou instituce tak neoblíbené, když v podstatě stále vytvářejí jakýsi základ, na němž je možné stavět?
Když říkáte: "Zdá se však, že v současnosti koexistují struktury všech ,civilizací‘ v tomto smyslu, jak to ostatně sám konstatujete," působí to trochu tak, že sice rozlišení bylo vyřčeno, ale neměli bychom se jím zase tak vzrušovat, protože věci jsou přece složitější. Samozřejmě, že v každodenním životě jsou všechno směsi – životně ale záleží na tom, čeho to jsou směsi a v jaké proporci. Podaří-li se nám v nějaké takové směsici rozpoznat její odlišné dějinné nebo genetické úrovně, dostáváme tím radikálně větší možnost vhledu a tím i podstatně lepší možnost jednání tímto vhledem podloženého.
Každé ze tří vrstev rozlišených Tofflerovými je vlastní, že mají jiný druh obživy, jiná společenská pravidla hry, jiný druh religiozity a podobně. Všechny tyto jevy jsou přitom vzájemně propojeny, a to nikoli pouhým faktem přináležitosti k nějakému "slohu", ale že se vzájemně podporují. Pro civilizaci pluhu je nezbytná vazba na místo, oráč nemůže být nomád ani turista. S tím souznívá, že pojetí svatosti je rovněž spjato s místem a tedy s dotykem. Průmyslová civilizace potřebuje velké přesuny lidí z venkova do center, uvolňuje tedy jejich vazbu na místo. To ale není příčinou toho, že zároveň vzniká religiozita niternější, abstraktnější, "přenosná" a odmítající "modlářství" doteku. Jsou to opět jevy vzájemně se podporující, realizující jednu skrytou společnou, a aby to nebylo tak jednoduché, rozhodně ne předem danou, ale teprve těmito "vtěleními" se utvářející strukturu v různých doménách.
Když se nám tedy v každodenním životě i v religiozitě katolické církve podaří odlišit příznaky první, druhé a třetí vlny, neznámkujeme tím, co je jak staré – a už vůbec ne proto, abychom chtěli čím co je starší, tím to víc odhazovat jako balast – ale můžeme dospívat k porozumění, které je spjato s civilizací, v níž se křesťanství formovalo, které motivy jsou evidentně spojeny s jejím pozdějším, v lecčem krajně antikřesťanským vývojem, a které sice mohu působit svou novostí hrozivě, ale prostě jenom ohlašují další radikální změnu civilizace, tedy znamení času, k němuž by křesťan neměl zůstat hluchý.
Civilizace informatická neznamená jenom totální zrušení vazby člověka na prostor, to je pouze negativní stránka tohoto nového paradigmatu, která tak šokuje lidi zabydlené v civilizaci posedlé ještě překonáváním prostoru (a času) – "třetí vlna" otevírá zároveň možnost volby místa a zakořenění (zemědělec civilizace pluhu se do svého místa narodil a často tam i umřel). Jestliže se rozhodnu, že nebudu od určitého věku žít jako turista a jestliže proto hledám určité společenství podobně naladěných, zakládám tím zároveň církvičku. Ne už ale sektu – v pluralitním světě se toto seskupení nevymezuje vůči "univerzálnímu" (totiž na univerzalitu aspirujícímu) celku, z něhož se vyděluje a s nímž zápasí, nýbrž se autenticky vztahuje k celku světa a k Bohu. Tento koncept umožňuje pochopit záhadu, proč jsou "ekologové" tak často milovníky samot, malých komunit, zeleniny a kozího mléka a proč o tom mluví jako o svátostech.
A teď se konečně dostávám k vaší opatrné obhajobě institucí. Nechápu tento pojem jako nadčasový invariant, koncept tak obecný a věčný, že jej lze užít na každou dobu. Sociologický pohled na dějiny nabízí výklad, že se instituce postupně formují tak, jak se jednotlivé kdysi propojené funkce postupně specializují a vyčleňují z rodiny. Konstatuje se pak, že rodině už nic nezbývá, že je vyprázdněna: vzdělávání a poté výchovu jí vzala škola, léčení medicína, pečování sociální péče, praní prádelny, čištění čistírny, hru hračky a hřiště... Komplementární a korigující pohled na tento vývoj pochází od některých ekonomů, respektive kritiků vládnoucích ekonomických škol, kteří ve svém konceptu ekonomie lásky upozorňují na to, že možná víc než polovina vitálně důležitých činností se odehrává v lůnu rodiny, kde jsou anonymní, neplacené a nedoceněné – a zároveň se ví, že jakmile by se za ně začalo platit, děti by přestaly umět mluvit, sát mléko, zbavovat se plenek, milovat... Z dialogu těchto dvou srovnatelně přínosných odhalení se zrodil koncept deinstitucionalizace. Není to negativistická teze hegeliánského zrušení všeho počínaje majetkem a konče státem: je to proces, ve kterém se hledá taková míra rozvolnění instituce, aby se nezahltila zplodinami vlastních "úspěchů".
U nás byl jedním z mála praktických uskutečňovatelů této ideje Milan Cháb, ředitel, který vědomě rozpouštěl domov pro mentálně postižené, jemuž šéfoval.
Každá instituce – a tedy i církev jakožto instituce – potřebuje toto permanentní pouštění žilou, toto odtučňování, toto radikální sebezpytování, které nekončí periodickými "sebekritikami" a "předsevzetími". Milan Cháb shodou okolností měl po řadu let jako část zaměstnankyň jeptišky. Tento jejich pobyt v pohraničí byl výsledkem stejného aktu zvůle jako vyhnání postižených pražských dětí tak daleko, až zmizely ze zářného výhledu. Obě strany, znepokojivý ředitel i pečlivé a vlídné jeptišky, se snášely, ale tím vzájemné porozumění končilo. Jak ale měly mít sestry pochopení pro deinstitucionalizaci, když život malé části z nich v pražském civilním bytě a v civilním oblečení braly jen jako šikovnou formu konspirace, do které je zahnal ateistický režim?
Kdyby ten režim byl aspoň počestně ateistický. To, že režim odmítl jejich religiozitu, zase sestrám bránilo v tom, aby připustily, že soudruzi konají své verze procesí, nosí v něm své verze svatých obrazů a pějí v něm své verze pobožných písní.
Přiznám se, že nejvíc mě v současném světě fascinují průniky, přechodové stavy. Tenhle dětský domov jsem léta navštěvoval. Součástí deinstitucionalizace bylo, že někteří chovanci postupně dostávali možnost se stále volněji pohybovat po kraji. Jeden si ji vyložil velmi osobitě: sehnal si někde policejní uniformu. Když si ji oblékal, stával se někým jiným, patřil k něčemu, co ho přesahovalo. Zjistil také, že to funguje: stavěl se na křižovatky a s úspěchem tam řídil provoz. Jiným takovým převlekem do uniformy propůjčující mu vyšší moc byla bílá říza ministranta. Jakýsi sémiotický vrchol pro mě nastal ve chvíli, kdy jsem uviděl, že se pokusil zkřížit sílu obou těchto posvěcení a když ministroval na svatou Annu na Annenském kopci v kapli, zpod řízy mu koukaly khaki kalhoty s červeným lampasem... Kódy začínají být viditelné, když se zkříží.
Ptáte se, proč jsou instituce tak neoblíbené? Začínají být pro nás čitelné, mimo jiné díky tomu, že se tak rychle mění a mezi sebou kříží. Rozpoznáváme jejich účelový původ, jejich stereotypní rétoriku, jejich špatně skrývané motivy, jejich fatální sklon k bytnění, a toto rentgenové vidění už není výsadou několika výlučných intelektuálů, kteří za to platí vyhnanstvím do kavárniček a univerzitních knihoven, jako tomu bylo v demokratickém světě do první poloviny minulého století a v totalitách - pravda, v poněkud drsnějších formách sekluze ještě dlouho po jejich pádu, ale toto prozření se stává všeobecným majetkem. Instituce už pro nás nejsou takříkajíc svaté: naštěstí, měl by si říci křesťan. Milovat instituci místo toho, komu a čemu má sloužit, je přece blud a hřích, tak jako milovat víc obraz než na něm zobrazenou milovanou bytost.
Logickým důsledkem těchto pozorování a úvah je, že pro žádnou instituci nemohu přijmout právo označovat se jako "svatá", byť by to i naše církev byla. Jiným důsledkem je, že jako nešťastný skandál dějin nahlížím skutečnost, že svatořečeni jsou pořád jenom církevníci. Připadá mi, že taková církev už nepotřebuje Boha, neboť si stačí sama.
Tento rozhovor vyšel ve spolupráci s Centrem studium a demokracii (www.cdkbrno.cz). Pro vydání v Magazínu ChristNet.eu upravil Tomáš Zdechovský.
Další část rozhovoru s Bohuslavem Blažkem uveřejníme příští týden
