V červenci skončil závěrečným druhým zasedáním Plenární sněm Katolické církve v ČR a je tedy s jistým odstupem čas na ohlédnutí. Vzhledem k tomu, že jsem byl po celou dobu přímým účastníkem sněmovního dění, chtěl bych i já přispět svým pohledem do mozaiky hodnocení osmiletého sněmovního procesu (PS byl svolán ČBK v červenci 1997).

Na začátku přípravné fáze sněmu byla dána výzva k zakládání sněmovních kroužků. Tato výzva vzbudila v mnoha lidech skutečný pocit spoluodpovědnosti za naši místní církev. Vzbudila naději, že existuje ochota nastavit si pravdivé a upřímné zrcadlo, a to bez ohledu na to, co v něm skutečně uvidíme. Sněmovní kroužky a alespoň v prvních letech tisíce v nich se angažujících věřících (převážně se jednalo o laiky a řeholnice) se staly prostorem největší angažovanosti občanů od sametové revoluce. Domnívám se, že tento zájem a euforii se bohužel nepodařilo dostatečně využít. Jistě, nikdo ani biskupové neměli se sněmováním žádné zkušenosti, ale to těžko může vše omluvit. Velmi rychle se ukázalo, že pro některé představitele církve jde o jakési "nechtěné dítě", dodnes diskutované zůstává naprosté minutí sněmovního procesu s klérem. Kroužky bohužel nikdy neměly přiměřený respekt a uznání a málokdo v nich hledal "prorocký hlas Božího lidu" (úvod k materiálům pro sněmovní kroužky). Bohužel, díky tomu se počáteční zájem postupně vytrácel a většina dávala za pravdu těm, kteří se k celému procesu od počátku stavěli skepticky.

Zápisy sněmovních kroužků se nestaly základním podkladem pro zpracovávání sněmovního dokumentu. Pouze za první rok práce kroužků byly zápisy systematicky zpracovány. Potom zůstaly zcela stranou a není zcela pravdivé hovořit o jejich zúročení. Až v roce 2004 se sněmovní komise pro laiky k zápisům zčásti vrátila. Pod vedením prof. Vladimíra Smékala byla vypracována analýza zápisů k tématu Církev a svět. Tečkou za aktivní prací sněmovních kroužků bylo první plenární zasedání sněmu v roce 2003, které strategicky zcela chybně konstatovalo, že práce sněmovních kroužků skončila. Tato přípravná fáze a její postupné směřování do ztracena do značné míry koresponduje se ztrátou nadějí a s postupující rezignací mnoha lidí, kteří se v nich upřímně angažovali.

Samotná sněmovní fáze rozdělená do dvou zasedání (v roce 2003 a 2005) se stala již záležitostí značně úzkého okruhu lidí. Zůstává skutečností, že sněmovní proces zůstal stranou zájmu církevních médií, ale i mnoha představitelů církve. Pokud v mnoha delegátech první zasedání vzbudilo naději, že v naší české církvi existují velmi silné hlasy volající po pravdivé a věrohodné reflexi jejího stavu a hledání cest, jak kráčet dál, a to nejen ve vztahu k sobě samé, ale hlavně v podstatném vztahu ke společnosti, tak druhé zasedání se neslo ve zcela opačném duchu. Již zde nepanovala ona positivně kritická atmosféra, kterou jsme s jistým překvapením zažívali na prvním zasedání. Od mnoha delegátů zvláště v kuloárech zaznívala i byla patrná bezradnost a rezignace. A tomu odpovídal i významně menší počet diskusních příspěvků. Řada delegátů kriticky reagujících před dvěma lety nyní rezignovala na naději něco změnit či posunout vpřed. Většina biskupů a biskupských vikářů nevystoupila vůbec a zůstala tak bohužel ve svém postoji pro ostatní "nečitelná". Argument, že nechali prostor ostatním k vyjádření a oni naslouchali, je neadekvátní. Dialogický rozměr sněmu (synodality) se tak vytrácí. Je příznačné, že i počet přístupů na internetové stránky sněmu byl během zasedání podstatně nižší než před dvěma lety.

Výsledkem celého sněmu je schválený dokument "Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě", který bude nyní zaslán Svatému stolci ke schválení. Poté by měl být oficiálně zveřejněn a mělo by začít jeho uvádění do praxe. Otázkou zůstává, zda svojí obecností a místy zbytečným rozsahem je tento cíl vůbec reálný. Zda neskončí jako jeden z církevních dokumentů ve sbírce farních úřadů, který nepřečte ani samotný pan farář.

Správná je otázka – a co dál. Plenární sněm byl oficiálně zakončen. Nezakrývám, že i sněm často velmi jasně ukázal bolesti naší církve – hlubokou rozpolcenost, která začíná už mezi biskupy samotnými; přežívající nadřazenost části hierarchie nad "spodními patry církve"; postoje, které neodpovídají realitě života církve a společnosti apod. V diskusi se hovořilo o potřebě svolat diecézní synody, které by se pokusily závěry sněmu aplikovat na konkrétní situaci jednotlivých místních církví. Zde si zdaleka nejsem jist, že bude všude vůle tyto synody svolat. Zároveň zazněl hlas o vhodnosti pokračovat v nějaké nové formě v tomto diskusním fóru, kde by biskupové, kněží, řeholníci i laici diskutovali aktuální otázky a výzvy života naší české církve. Pravděpodobně bude záležet na vůli biskupské konference k organizaci podobných setkání. Z úst předsedy sněmu zaznělo, že by se tato diskuse mohla přenést na jiné fórum (např. ČKA). Potom jsem ale přesvědčen, že ztratí potřebnou reprezentativnost. Kolik biskupů či vikářů na podobné "diskusní fórum" přijede? Proč by jistě i v kratší a skromnější podobě nemohla být tato setkání připravována organizačně ČBK?

Závěrem musím bohužel konstatovat, že si nejsem zcela jist, zda závěr sněmu skutečně naplnil naděje do něj na počátku vkládané. Chybí nám odvaha hledat nové modely života církve. Existují sice hlasy volající po pravdivé a věrohodné reflexi jejího stavu a hledání cest, jak kráčet dál, ale tyto hlasy přestávají být slyšet. Zůstává i pro mě otázkou, jak se této rezignaci co nejúčinněji bránit. Považuji za nezbytné hledat cesty, jak kráčet dál k větší věrohodnosti před Bohem, sebou samými i společností. Zdá se, že rozhodující roli zde sehrají nikoli oficiální představitelé, ale jednotlivá místní společenství církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Záleží na nich, zda dokáží vytvářet pestré společenství Kristových učedníků a podle místních možností přinášet radostnou zvěst ostatním. Sněm, dle mého názoru přinesl největší plody paradoxně už ve své první fázi. Sněmovní kroužky se mnohde staly prostorem ke svobodnému dialogu a zamýšlení se na putováním naší církve. Lidé se učili kultivovaně diskutovat o radostech i starostech církve i o jejím vztahu ke společnosti. To považuji za nesmírně positivní. Stojí za zamyšlení, zda se nepokusit v konkrétních společenstvích transformovat kroužky do podoby jakéhosi "náboženství pro dospělé". Z vlastní zkušenosti naší farnosti vím, že je to reálné a také prospěšné. Podařilo-li se tímto způsobem podnítit větší zájem o vlastní vzdělávání a zároveň rozšířit povědomí o spoluodpovědnosti každého za společenství, ve kterém žije, považuji to za asi největší přínos plenárního sněmu naší církve.