New York, rok 1930. Francouzský katolický kněz a mladý, čtyřiadvacetiletý evangelický pastor z Berlína diskutují o smyslu svého života. „Chci se stát svatým“, říká Francouz. „Chci se naučit věřit“, odpovídá Němec.

Během svého krátkého života (1906-1945) se ten druhý dokonce stal vzorem víry: Dietrich  Bonhoeffer, který se narodil 4. února před 100 lety v dnešní Wroclavi (Breslau) a 9. dubna 1945 byl zavražděn v koncentračním táboře Flossenburg. V berlínském vězení pak vyznává tento muž, jenž patřil k okruhu zasvěcenců, kteří plánovali atentát na Hitlera, „že teprve v pozemskosti života se člověk učí věřit.“ Pozemskost (Diessetigkeit) ale znamená žít uprostřed úkolů, otázek, úspěchů a neúspěchů, zkušeností a bezradnosti - „pak se člověk cele vrhne Bohu do náruče“.

Bonhoeffer neutíká ze světa, nezastírá svoje slabosti, svůj strach, svoje deprese, svůj vztek. V jednom okamžiku dokonce uvažoval o sebezabití. Přesto ale říká, že jeho stvořené bytí patří k jádru křesťanské víry. Snaží se zůstat věrný Zemi. „Člověk jako Bonhoeffer, který rád hraje na klavír, nechává si do vězení posílat cigaretey a neodmítne sklenku dobrého vína, se naprosto hodí pro to, aby se stal svatým“, míní biskup Wolfgang Huber, předseda rady EKD (německých luteránů, pozn. překl.). Tedy přeci? Ale svatý podle evangelického chápání! A přirozeně také bez jakékoli formy kultu osobnosti a idealizace.

Teolog, odbojář, mučedník. Bonhoeffer se naučil od Karla Barta, že být křesťanem znamená rozhodnutí; pouze skrze „svatý život“ člověk k víře nedojde. Víra a etický čin nesmí být odtrženy, káže v Německu v té nejtemnější době. Následování něco stojí. A Bonhoeffer byl hotový k činu. „Nedělat to, co se nám líbí, nýbrž odvážit se konat správně, nevznášet se v možnostech, nýbrž odvážně uchopit skutečnost!“ Křesťan musí být připraven vzít na sebe i vinu, aby zabránil horšímu, ospravedlňoval po dlouhém zkoumání svědomí souhlas s  vraždou tyrana.

Dietrich Bonhoeffer byl zcela jistě dítětem své doby. Avšak ve svých tezích o následování Krista se ukazuje být vizionářem. Již v roce 1933, tři měsíce před Hitlerovým uchopením moci, se zaobírá pod vlivem nepřátelství vůči Židům myšlenkou, že nelze „jen obvazovat oběti padlé pod kolo, nýbrž je třeba vpadnout samotnému kolu do jeho loukotí.“ Odporovat a pomáhat. Uctívaný teolog Karl Barth vyzýval teologii a církev k tomu, aby odhodlaně stála ve víře navzdory všednodenním událostem tak, jako beneditinští mniši setrvávají ve svých modlitbách hodin. Ne, říká naproti tomu jeho žák: „Je ten, kdo kříčí za Židy, smí zpívat gregoriánský chorál.“

Bonhoefferova teologie zůstala jenom ve fragmentu. Nebylo mu dovoleno, aby své náčrtkovité úvahy o „nenáboženském křesťanství“ a „dospělém světě“ či o „církvi pro druhé“ systematicky rozvinul. Ale jeho myšlenkové podněty se rozšířily po celém světě, napříč všemi křesťanskými konfesemi.

Jeho otázka „Jak se Kristus může stát Pánem také pro nenáboženského člověka?“ je dnes aktuálnější než v době Bonhoefferova života. Hnutí proti apartheidu v jižní Africe, stejně jako teologie osvobození se orientovaly podle něj. Od roku 1998 stojí jeho socha v západním portálu Westminsterského opatrství. Je mučedníkem 20. století. George W. Bush ho nazval „jedním z největších Němců“. Přivlastnili si ho křesťané všech konfesí. A kdo se nepropracoval k jeho teologii, ten jistě zná alespoň jednu sloku básně, kterou napsal na sklonku roku 1944 v berlínském vězení:

Moc předivná nás tiše obestírá,
a proto čekám příští uklidněn,
Bůh je dnes s námi svědčí naše víra,
a bude s námi každý nový den.

Autorem článku je Gernot Facius z deníku Die Welt. Přeložil Jan Uhlíř, překlad básně Dagmar a Petr Pokorní. Redakčně kráceno.