O stále menší návštěvnosti bohoslužeb v západním světě

V západním světě dnes zakoušíme novou vlnu drastického osvícenství  či laicity,  chcete-li to tak nazvat. Věřit se stalo těžké,  protože svět, s nímž se  setkáváme, je zcela vytvořen námi  a Bůh se v něm takřka vůbec nevyskytuje.  Nepijeme z pramene,  nýbrž z toho, co máme v zásobě. Lidé si vytvořili svět,  a  najít Boha za ním se stalo obtížné. To tedy není specifikum  Německa, nýbrž něco,  co se projevuje v celém světě, především  v západním světě. Na druhé straně nyní  Západ přichází  do silného styku s jinými kulturami, v nichž je původní  náboženský  prvek velmi silný, a které se děsí chladu vůči Bohu, s nímž  se na  Západě setkávají.

Ale i z toho, co je vlastní člověku na Západě, i v Německu,  stále znovu  vystupuje otázka po něčem větším. Vidíme to  u mladých, kteří hledají „něco víc“.  Opět se vrací  „fenomén náboženství“, jak se říká, i když to hledání  je spíše  tápavé. Znovu se tím však stává zjevnou Církev  a víra se nabízí jako odpověď.

Speciální poselství pro mladé lidi

Rád  bych především řekl, že mne těší, že jsou mladí lidé,  kteří chtějí být  spolu, kteří chtějí být spolu ve víře,  a kteří chtějí něco dobrého dělat. Vždyť  ochota k dobrému  je v mládeži velmi silná. Existuje tolik dobrovolnických  organizací.  Snaha hledat v nouzi tohoto světa a také něco dokázat - to je  něco  velkého. V tom je chci povzbuzovat. To by byl první podnět:  Dělejte to dál!  Hledejte příležitosti konat dobro!

Mladí  lidé jsou velkomyslní, ale riziko zavázat se na celý život,  ať už v  manželství, nebo v kněžství – toho se lekají.  Svět je v dramatickém pohybu a já  mám nyní rozhodnout o celém  svém životě s jeho budoucími nedozírnými událostmi.  Nespoutávám  zde svoji svobodu a neubírám si něco ze své pohyblivosti? -  Vzbudit  odvahu a odvážit se konečných rozhodnutí teprve umožňuje  růst a pohyb kupředu.  Velká životní rozhodnutí neničí  svobodu, nýbrž dávají ji v prostoru ten správný  směr. Riskovat  tento takřka neodvolatelný skok a tím teprve správně přijmout  celý život, to bych moc rád předával.

O ekumenickém soužití

Nejprve  bychom se měli společně snažit o to, abychom v této společnosti  jasně  vytyčili etické směrnice, sami je našli a uskutečňovali  a tak dávali společnosti  etickou soudržnost, bez níž se nemohou  uskutečnit politické cíle: spravedlnost  pro všechny a pokojné  soužití. A tady se děje už hodně.

Tváří v tvář velkým  mravním výzvám jsme tímto způsobem opravdu navzájem spojeni  společným  křesťanským základem. A dále pak, přirozeně,  vydáváme svědectví Bohu ve světě,  který ho jen stěží  nalézá. Jak jsme říkali: činíme viditelným Boha s lidskou  tváří Ježíše Krista a umožňujeme tak lidem přístup k  pramenům, bez nichž morálka  zakrní a ztratí svá měřítka,  a rozdáváme také radost, že nejsme ve světě  izolováni.  Teprve tak vzniká radost nad velikostí člověka, že není nějaký  zmetek  evoluce, nýbrž Boží obraz.

V těchto dvou rovinách:  vysoká etická měřítka a z  nich a na nich ukazovat přítomnost  Boha, konkrétního Boha. A když to děláme a  především se  podle toho snažíme v jednotlivých seskupeních víru žít, ne  částečně, nýbrž z jejích nejhlubších základů, pak sice  nedojdeme tak rychle k  zevnější jednotě, ale budeme potom  zrát k vnitřní jednotě, která, dá-li Bůh,  dostane jednoho  dne také vnější formu.

Křesťanství je pozitivní volba

Křesťanství, katolicismus není nějaká sbírka zákazů, nýbrž  pozitivní volba. A  vidět to, je naprosto důležité, neboť  to téměř zcela zmizelo z obzoru. Slyšelo  se už tolikrát,  co se nesmí, že nyní se musí říkat: My máme pozitivní pojetí,  že  muž a žena jsou stvořeni navzájem pro sebe, že celá  škála sexuality (eros,  agape) má rozměry lásky a že tímto  způsobem pak manželství roste jako oblažující  společenství  muže a ženy a dále jako rodina, a že se tak uskutečňuje kontinuita  generací i smíření mezi generacemi, a mohou se tak potom setkávat  i celé  kultury. Je tedy důležité ukázat nejdříve, co chceme.  Pak teprve lze vidět, proč  něco nechceme.

Já myslím, že  je to určitě vidět, že to není katolický vynález,  že muž  a žena jsou stvořeni navzájem pro sebe, aby lidstvo žilo; vždyť  to vědí  všechny kultury. Co se týká umělého potratu, nepatří  do šestého přikázání, nýbrž  do pátého: „Nezabiješ!“  A měli bychom, samozřejmě, předpokládat a musíme to vždy  znovu zdůrazňovat, že člověk začíná v matčině lůně  a zůstává člověkem až do  svého posledního výdechu. Pán  musí být vždy respektován jako člověk. Avšak to  lze nahlédnout  jen tehdy, pokud je předtím řečeno to pozitivní.

Role žen v církvi

Víte,  že nejsme vírou i ustanovením apoštolského sboru určeni a  necítíme se  zmocněni k tomu, udělovat ženám kněžské svěcení.  Ale nelze si také myslet, že v  církvi je „někdo“ pouze  ten, kdo je knězem. V dějinách církve existují mnohá  poslání  a funkce. Od sester církevních Otců počínaje až do středověku,  kdy velké  ženy plnily velmi rozhodující úkoly, až do nové  doby. Pomysleme na Hildegardu z  Bingen, jež mocně protestovala  proti biskupům i papeži, a Kateřina Sienská a  Brigita Švédská.  V nových dobách musí ženy a musíme vždy znovu i my spolu s  nimi  hledat pro ně správné místo.

Žádost o humorné historky

(smích).  Nejsem člověk, kterého napadají vtipy jak na běžícím pásu.  Avšak vidět  to veselé v životě a vidět na něm radostnou  stránku a nebrat všechno hrozně  tragicky, to je pro mne velmi  důležité a řekl bych pro můj úřad také potřebné.  Jeden  autor řekl: andělé mohou létat, protože se berou na lehkou  váhu. I my  můžeme trochu takřka létat, když se nebudeme  brát tak moc vážně.

O vztahu kardinála Ratzingera a papeže Benedikta XVI.

Já  byl již vícekrát rozdělován na dřívejšího profesora a na  pozdějšího  profesora, na dřívejšího a pozdějšího kardinála.  Nyní k tomu přistupuje další  dělení. Přirozeně, že okolnosti  a situace také člověka utvářejí, protože jsou tu  různé  odpovědnosti. Řekněme, že můj základní naturel (přirozená  povaha,  svéráznost) a také moje základní vize se vyvíjely,  ale ve všech podstatných  věcech jsem zůstal identický - těší  mě, že jsou nyní vnímány také stránky, které  dříve vnímány  nebyly.

O  požitku z papežského úřadu
(smích)  To by bylo trochu mnoho, protože je to přece jen namáhávé.  Ale  každopádně se snažím nacházet v tom radost.

Celý záznam rozhovoru najdete na webových stránkách české sekce Rádia Vatikán

Foto: DPA

Vybral Jan Uhlíř